Pokud Mgr. Věra Nováková otevřeným dopisem adresovaným ministru
spravedlnosti České republiky vyjádřila znepokojení nad úvahami o případném
dalším funkčním zařazení JUDr. Renaty Vesecké po jejím avizovaném odvolání
z funkce nejvyšší státní zástupkyně České republiky, s ohledem na
nestandardní situaci, v níž se státní zastupitelství již po dlouhou dobu
nachází, nejednala v rozporu s § 24 odst. 4 zákona o státním
zastupitelství, nýbrž uplatnila pouze své právo svobodného projevu zaručené
článkem 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jednala v souladu
s články 7 a 8 Mravního kodexu státních zástupců, který byl přijat
Shromážděním zástupců sekcí Unie státních zástupců konaným ve dnech 6. - 7.
dubna 1999 v Praze a znovu potvrzen ve dnech 8. a 9. dubna 2005 výročním
Shromáždění zástupců sekcí Unie
státních zástupců ve Znojmě.
Odůvodnění:
Cestou
prezidentky Unie státních zástupců ČR se na Etickou komisi Unie státních
zástupců ČR podnětem ze 7. 10. 2010 obrátila sekce Unie SZ ČR při Okresním
státním zastupitelství v Ostravě, která požádala o objasnění možnosti
státních zástupců vystupovat na veřejnosti s názory o svých nadřízených.
S přihlédnutím
ke znění § 24 odst. 2, odst. 4 zákona o státním zastupitelství[1],
jakož i ke znění článků 7 a 8 Mravního kodexu státního zástupce[2] Etická komise dospěla
k závěru, že Mgr. Věra Nováková vystupovala v souladu s články 7
a 8 Etického kodexu státních zástupců. Při prezentaci obav o další vývoj a
poměrů ve státním zastupitelství se nedopustila nepřiměřené kritiky ve smyslu §
24 odst. 4 zák. o státním zastupitelství. Její dopis a navazující vystoupení ve
sdělovacích prostředcích lze sice považovat za nestandardní, ale počínala si
tak v nestandardní situaci, která přetrvává ve státním zastupitelství již delší
dobu.
Její dopis je tak
jedním z mnoha projevů obav o státní zastupitelství, které byly
prezentovány nejenom v hromadných sdělovacích prostředcích, ale vyjádřeny i
některými vrcholnými justičními činiteli, či ve vyjádřeních Unie státních
zástupců České republiky zejména v Prohlášení Shromáždění zástupců sekcí Unie
státních zástupců ČR ze dne 19.3.2009, podle něhož cituji: „Porušením
ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, dle kterého je státní
zástupce povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům, jiným
osobám vykonávajícím právnické povolání, k ostatním zaměstnancům státního
zastupitelství a dalším osobám, s nimiž při výkonu své funkce jedná; je povinen
zejména zdržet se nepřiměřené veřejné kritiky státního zastupitelství a výkonu
jeho působnosti, jiných státních zástupců, soudců, advokátů a notářů nemůže být
veřejné prezentování názoru, který komentuje a reflektuje společenskou
atmosféru a veřejný život a reaguje na obavy veřejnosti z ohrožení
nestranného výkonu působnosti státního zastupitelství. Opačný výklad zákona o
státním zastupitelství by představoval popření garantovaného práva přiměřené
kritiky a garantovaného práva na vyjádření vlastního byť neloajálního názoru",
a
současné dění v soustavě státního zastupitelství, jeho
mediální prezentace a nedostatek sebereflexe způsobily ztrátu důvěry významné
části veřejnosti v nezávislé a nestranné konání jednoho z orgánů veřejné moci a vyzývá odpovědné osoby,
aby učinily jak v legislativní tak v personální oblasti nezbytné kroky ke znovuobnovení
potřebné důvěry a v této souvislosti rovněž vyzývá nejvyšší státní zástupkyni JUDr.
Renatu Veseckou, aby
zvážila vhodnost svého setrvání ve
funkci nejvyšší státní zástupkyně."
Cílem veřejně
prezentovaného stanoviska Mgr. Věry Novákové nebylo poškodit státní
zastupitelství jako celek, ale sdělit obavy o jeho budoucnost. Toto stanovisko
vycházelo z veřejně známých informací o působení JUDr Renaty Vesecké ve
funkci Nejvyšší státní zástupkyně České republiky a nedotklo se žádné
z jejích soukromých či intimních sfér. Nevybočilo ani z pravidel
slušnosti v demokratické společnosti obecně uznávaných. Proto nutno
konstatovat, že stanovisko Mgr. Věry Novákové vyjadřující znepokojení nad veřejně
sdělenými úvahami o případném dalším funkčním zařazení JUDr. Renaty Vesecké po
jejím avizovaném odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně České
republiky, v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu České republiky
k právu na svobodný projev je v souladu s ústavně zaručenou a
chráněnou svobodou projevu[3].
Je totiž nesporné, že cenzura informací a svobodné
výměny názorů na práci státního zastupitelství či výběr osob, které smějí
takové informace prezentovat, snižuje důstojnost státního zastupitelství víc
než případné, třeba i kontroverzní, názory, které v diskusi o státním
zastupitelství zazní[4].
[1] 2) Státní
zástupce je při výkonu své funkce, ve svém osobním životě i při výkonu svých
politických práv povinen vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné
pochybnosti o dodržování povinností uvedených v odstavci 1, ohrozit vážnost
funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství anebo ohrozit
důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo
státního zástupce.
4) Státní
zástupce je povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům,
jiným osobám vykonávajícím právnické povolání, k ostatním zaměstnancům státního
zastupitelství a dalším osobám, s nimiž při výkonu své funkce jedná; je povinen
zejména zdržet se nepřiměřené veřejné kritiky státního zastupitelství a výkonu
jeho působnosti, jiných státních zástupců, soudců, advokátů a notářů.
[2] Nést spoluodpovědnost za řádný chod vlastního úřadu,
ale i celé soustavy státního zastupitelství, vytvářet atmosféru vzájemné
důvěry, ústy k práci druhého a kolegiality, přispívat k výchově svých
mladších kolegů a právních čekatelů. By-li vyzván k pomoci při řešení vážných problémů svého či jiného úřadu, smí
ji odmítnou jen z vážných důvodů (článek 7).
Nebýt falešně tolerantní
k případům porušování etiky jinými státními zástupci a být v případě potřeby připraven o nich
pravdivě vypovídat v příslušném řízení. Projevit vhodným způsobem
solidaritu, jde-li o nespravedlivý útok na jiného státního zástupce nebo státní
zastupitelství(článek 8).
[3] viz Nález
Ústavního soudu České republiky IV. 23/05 (N 57/36 SbNU)
[4] viz Nález
Ústavního soudu České republiky I. ÚS 367/03
(N 111/46 SbNU)