O trestním řízení

Odpovědi na nejčastější otázky týkající se trestního řízení naleznete v přehledné podobě na tomto místě. Dovolujeme si upozornit, že níže uvedený výklad je v zájmu srozumitelnosti velmi zjednodušující a někdy používá i zažitou „laickou“ terminologii.

Co je trestní řízení?
Jaké jsou hlavní zásady, které se v trestním řízení uplatňují?
Jsou pro trvání trestního řízení stanoveny nějaké lhůty, pokud ano, jakým způsobem je zabezpečeno jejich dodržování?
Jaké mohou být příčiny neúměrné délky trestního řízení a jaké jsou nástroje řešení?
Proč některé kauzy končí již rozhodnutím policejního orgánu, jiné rozhodnutím státního zástupce a některé až rozhodnutím soudu?
Kdo a jakým způsobem posuzuje zákonnost zahájení trestního stíhání konkrétní osoby?
Jak probíhá trestní řízení v době před podáním obžaloby?
Co je trestní oznámení, jaké jsou jeho obsahové náležitosti?
Co je státní zastupitelství?
Jak je tvořena soustava státního zastupitelství?
Kdo je státní zástupce a kdo se jím může stát?
Státní zástupce a trestní řízení – jaké má státní zástupce možnosti?
Jak je určeno, které státní zastupitelství bude ve věci vykonávat dozor?
Kdy mohu být omezen na svobodě, kým a na jak dlouho?
Jak je to se zajišťováním majetku v trestním řízení?
Jaký je smysl zajišťování nemovitostí v trestním řízení a jak je zajištěna informovanost veřejnosti o takovém zajištění (zveřejňování usnesení o zajištění nemovitostí/majetku na webu SZ)?
Ve kterých případech může státní zástupce rozhodnout o zastavení trestního stíhání konkrétní osoby, když před tím souhlasil se zahájením trestního stíhání?
Jsou-li důvody pro podání obžaloby, musí být obžaloba podána?
Znamená zprošťující výrok soudu automaticky nezákonnost trestního stíhání či nedůvodné podání obžaloby?
Dokazování v trestním řízení, aneb co může sloužit jako důkaz?
Je reálně možné, aby policejní orgán bezdůvodně a dle svého uvážení odposlouchával a sledoval libovolnou osobu?
Jaký okruh osob má zákonnou možnost seznámit se s informacemi získanými odposlechy a sledováním?
Kdo je v trestním řízení poškozeným?
Jaká jsou práva poškozeného?
Jaké jsou naopak povinnosti poškozeného?
Adhezní řízení (aneb rozhodování o náhradě škody v řízení trestním)…
Kdo je svědek v trestním řízení?
Jaké jsou povinnosti svědka?
Jaká jsou práva svědka?
Existuje nějaká výjimka z práva odepřít výpověď?
Kdo je utajený svědek a kdy lze svědka tzv. utajit?
Jaké informace a zda vůbec je možno veřejnosti poskytovat z průběhu probíhajícího trestního řízení?
Jaký je okruh osob, který má ze zákona přístup k informacím z konkrétního trestního spisu a může získané informace bez omezení dál šířit?
Je možné být informován o propuštění obviněného či odsouzeného na svobodu?
Obhájce a advokát v trestním řízení, aneb kdo mne v trestním řízení může zastupovat?
Kdy musím být zastoupen v trestním řízení obhájcem?
Jaká jsou práva obhajoby? Čím je obhájce vázán? Kdy a kdo může nahlížet do policejního (vyšetřovacího) spisu?
Jak je to s náklady právního zastoupení?
V jakých případech má obviněný nárok na to, aby mu byl obhájce ustanoven bezplatně?
Co znamená institut spolupracujícího obviněného a v jakých případech ho lze uplatnit?

Co je trestní řízení?

Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení (soud, státní zástupce, policejní orgán), popř. jiných osob zúčastněných na trestním řízení (např. obviněný, obhájce, poškozený, svědek, znalec), jehož cílem je bez důvodných pochybností na základě řádně opatřených a provedených důkazů a při zachování ústavně zaručených práv dotčených osob zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo je jeho pachatelem, tomuto uložit podle zákona trest nebo ochranné opatření a takové rozhodnutí vykonat. Cílem trestního řízení je také přispívat k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti, jakož i výchovně působit na další členy společnosti. Základním právním předpisem, který upravuje trestní řízení, je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád.

Trestní řízení zahajuje policejní orgán na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob či orgánů, z nichž plyne podezření, že byl spáchán trestný čin, sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Tím je také zahájena prvá fáze trestního řízení, kterou je řízení přípravné. Úkolem tohoto stadia je zjistit, zda je podezření z trestného činu proti určité osobě do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba k soudu. Je zapotřebí zajistit důkazy svědčící nejen v neprospěch obviněného, ale také důkazy jeho vinu vyvracející. Jde o mimořádně důležitou část trestního řízení, na jejímž řádném, zákonném a rychlém provedení závisí výsledek celého trestního řízení. Nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení vykonává dozor státní zástupce, který také na konci této prvé fáze, jejíž součástí je i tzv. vyšetřování, tedy úsek trestního řízení, který začíná vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání proti konkrétní osobě pro konkrétní skutek, rozhoduje o dalším postupu v trestním řízení, buď podá obžalobu (návrh na potrestání) k soudu, nebo trestní stíhání zastaví (věc odloží) či postoupí orgánu příslušnému k projednání přestupku, případně využije některého z odklonů v trestním řízení (podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, podmíněné upuštění od podání návrhu na potrestání). Nově je také možné v tomto stádiu sjednat mezi obviněným a státním zástupcem tzv. dohodu o vině a trestu, jejíž konečnou podobu schvaluje soud.

Další fází trestního řízení je předběžné projednání obžaloby. Jde o soudní stadium, které následuje po podání obžaloby, návrhu na potrestání či návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Úkolem tohoto stadia řízení je, aby soud posoudil, zda obžaloba (návrh na potrestání nebo návrh na schválení dohody o vině a trestu) podaná státním zástupcem soudu poskytuje spolehlivý podklad pro další řízení, zda přípravné řízení bylo provedeno v souladu se zákonem a zda jeho výsledky dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Výsledkem však může být například také vrácení věci státnímu zástupci k došetření, postoupení jinému orgánu či zastavení trestního stíhání.

Nejdůležitějším stadiem trestního řízení je hlavní líčení. Soud (senát či samosoudce) přezkoumává obvinění obsažená v obžalobě (návrhu na potrestání či v dohodě o vině a trestu), opatří důkazy navrhované v obžalobě či navržené obhajobou a zabezpečí jejich provedení. Rozhodujícím orgánem je tedy soud, státní zástupce má v řízení před soudem postavení procesní strany. Hlavní líčení končí zpravidla vyhlášením rozsudku, kterým se buď obžalovaný uznává vinným (rozsudek odsuzující), nebo se obžaloby zprošťuje (rozsudek zprošťující). Soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu obžaloby, může ovšem právně kvalifikovat skutek odchylně. Hlavní líčení může skončit i jiným způsobem, např. zastavením nebo přerušením trestního stíhání, anebo postoupením věci. Specifické je řízení o schvalování dohody o vině a trestu, kde je pozice soudu omezena na její schválení či neschválení.

Vynesením rozsudku však nemusí být trestní řízení skončeno, neboť rozsudek mohou oprávněné subjekty (zejména státní zástupce a obviněný) napadnout odvoláním. Tím trestní řízení přechází do dalšího stadia, kterým je řízení odvolací. Jeho úkolem je přezkoumat předcházející řízení i rozhodnutí bez omezení na důvody uvedené v odvolání. Soud zpravidla rozhoduje ve veřejném zasedání za účasti stran, v omezeném rozsahu může také provádět nové důkazy. O odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud, o odvolání proti rozsudku krajského soudu rozhoduje nadřízený vrchní soud. Soud rozhodne o odvolání tak, že mu buď vyhoví, nebo jej zamítne. Vyhoví-li soud odvolání, zpravidla rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvého stupně k novému projednání, v omezeném okruhu případů může odvolací soud rozhodnout také sám. Soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud.

Trestní řád rozeznává opravné prostředky řádné a mimořádné. Řádnými opravnými prostředky jsou stížnost a odvolání, které směřují proti zatím nepravomocnému rozhodnutí (stížnost do usnesení, odvolání proti rozsudku; specifickým opravným prostředkem proti trestnímu příkazu je odpor). Mimořádnými opravnými prostředky jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení, které vždy směřují proti rozhodnutí již pravomocnému.

Právní mocí odsuzujícího rozsudku se řízení dostává do posledního stadia, a to stadia výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí vykonává, případně jeho výkon nařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil a vydal.

Trestní věc nemusí projít všemi shora popsanými stadii. Může skončit například již v přípravném řízení nebo ve stadiu předběžného projednání obžaloby, konání odvolacího řízení je samozřejmě podmíněno podáním odvolání atd.

Jaké jsou hlavní zásady, které se v trestním řízení uplatňují?

Základní zásady trestního řízení jsou vůdčí právní ideje, na kterých je trestní řízení založeno. Odrážejí se v konkrétních procesních postupech a také slouží při aplikaci a interpretaci procesních norem. Jsou popsány zejména v ustanovení § 2 trestního řádu, některé jsou obsaženy také v Ústavě České republiky (čl. 96 a násl.) a Listině základních práv a svobod (čl. 8, 37, 38 a 40). Nejvýznamnější zásady lze rozčlenit do následujících okruhů:

Obecné zásady:

– zásada stíhání jen ze zákonných důvodů stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád; tato zásada je významnou zárukou, že občané nebudou bezdůvodně stíháni, že do jejich práv nebude zasahováno nad nezbytnou míru a že v práci orgánů činných v trestním řízení bude dbáno na dodržování zákonů; trestní řád obsahuje také záruky, že předmětná zásada bude v praxi dodržována (např. dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, institut předběžného projednání obžaloby, opravné prostředky apod.),

– zásada zajištění práva na obhajobu zaručuje plnou ochranu práv osoby, vůči níž se trestní řízení vede, obviněný musí být poučen o svých právech na uplatnění obhajoby a musí mu být umožněno těchto práv využít; právo na obhajobu se vztahuje na celé trestní řízení a zahrnuje právo hájit se v trestním řízení sám, právo požadovat, aby orgány činné v trestním řízení zjišťovaly a přihlížely také k okolnostem, svědčícím ve prospěch toho, vůči němuž je trestní řízení vedeno, a právo obviněného, aby si zvolil obhájce a radil se s ním, přičemž trestní řád vypočítává také případy, kdy obviněný musí mít obhájce, a to případně i proti své vůli (nutná obhajoba); porušení práva na obhajobu pak může vést např. k vrácení věci státním zástupcem policejnímu orgánu k došetření, k vrácení věci státnímu zástupci k došetření v rámci předběžného projednání obžaloby, k zrušení rozsudku soudu prvého stupně apod.

Zásady zahájení řízení:

– zásada oficiality ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat v řízení z úřední povinnosti, a to co nejrychleji, s plným šetřením zaručených práv a základních svobod; z této zásady také vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny provést určitý procesní úkon, jsou-li dány zákonné podmínky pro jeho provedení, bez ohledu, zda si dotčené subjekty jeho provedení přejí či nepřejí; na uvedenou zásadu navazuje zásada přiměřenosti, podle které orgány činné v trestním řízení do práv jiných osob zasahují na základě zákona jen v míře nezbytné pro plnění jejich úkolů; výjimku ze zásady oficiality stanoví trestní řád zejména v ustanovení § 163 a § 163a trestního řádu, které umožňují v popsaném okruhu případů zahájit trestní stíhání pouze se souhlasem poškozeného,

– zásada legality státnímu zástupci ukládá povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo závazná mezinárodní smlouva nestanoví něco jiného; výjimky z této zásady tvoří případy, kdy státní zástupce stíhat nesmí (§ 10 trestního řádu – vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v případě osob požívajících výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, § 11 – nepřípustnost trestního stíhání např. v důsledku promlčení nebo na základě příkazu prezidenta republiky či v důsledku nesouhlasu poškozeného atd.) a dále případy, kdy státní zástupce stíhat nemusí s ohledem na charakter trestného činu, pro který je trestní řízení vedeno, způsob jeho provedení, následky nebo okolnosti, za kterých byl spáchán a v neposlední řadě také s přihlédnutím k chování osoby, vůči níž je trestní řízení vedeno, po spáchání činu, zejména k její snaze nahradit způsobenou škodu (§ 159a odst. 4 trestního řádu, § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, § 179c odst. 2 písm. h) trestního řádu); další výjimku pak představují případy tzv. odklonů od standardního průběhu trestního řízení (podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání a podmíněné odložení podání návrhu na potrestání),

– zásada obžalovací zajišťuje, že trestní stíhání před soudem je možné konat jen na základě obžaloby či návrhu na potrestání, které podává a před soudem zastupuje státní zástupce; soudní jednání má charakter sporu mezi žalobcem a obžalovaným, kteří mají postavení rovnoprávných procesních stran, úkolem soudu je spor řídit a rozhodnout, zda byl trestný čin obžalovaným spáchán.

Zásady dokazování

– zásada vyhledávací ukládá orgánům činným v trestním řízení zjišťovat závažné skutečnosti, ať svědčí v neprospěch či ve prospěch obviněného z úřední povinnosti, přičemž trestní řád samozřejmě připouští návrhy stran na vyhledávání a provedení důkazů,

– zásada bezprostřednosti stanoví, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti, zásada ústnosti pak ukládá, že před soudy se jedná v ústní formě, soud rozhoduje zpravidla na základě ústního přednesu stran a ústně provedených důkazů; výjimku z uvedených zásad představuje například možnost soudu v určitých trestních věcech rozhodnout bez projednání věci v hlavním líčení trestním příkazem,

– zásada presumpce neviny vyjadřuje, že dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na toho, proti němuž se trestní řízení vede, hledět, jako by byl vinen, orgány činné v trestním řízení tedy musí vůči obviněnému vystupovat nestranně a nezaujatě, mohou mu ukládat jen taková omezení, která jsou zcela nezbytná k dosažení účelu trestního řízení; na uvedenou zásadu navazuje pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že vyskytují-li se v otázce viny obviněného pochybnosti, které nelze rozptýlit dalším prováděním důkazů, je třeba rozhodnout v jeho prospěch, nutno ovšem podotknout, že státní zástupce má v přípravném řízení odlišné postavení než soud po podání obžaloby v tom směru, že trestní řád mu umožňuje zastavit trestní řízení jen v případě, kdy je bez sebemenších pochybností zřejmé, že se nestal předmětný skutek nebo že jej nespáchal obviněný, pokud však pochybnosti existují, je povinen obžalobu podat; uvedené pravidlo se týká toliko otázek skutkových, v otázkách právních musí orgány činné v trestním řízení zaujmout vždy jednoznačné stanovisko; ze zásady presumpce neviny také plyne, že obviněnému musí být vina vždy dokázána, sám není povinen dokazovat žádnou skutečnost svědčící v jeho prospěch,

– zásada volného hodnocení důkazů znamená, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, neexistují tedy zákonná pravidla stanovící potřebnou míru důkazů či důkazní sílu jednotlivého důkazu; volné hodnocení důkazů však neznamená libovůli v hodnocení důkazů, naopak musí jít vždy o logický úsudek vyplývající z pečlivého, objektivního a všestranného uvážení všech důkazů, a to jednotlivě i v jejich souhrnu; orgány činné v trestním řízení jsou také povinny úvahy, kterými byly vedeny při hodnocení důkazů, v odůvodnění svých rozhodnutí vyložit.

Zásada veřejnosti stanoví, že trestní věci se před soudem projednávají veřejně, nejen tedy za přítomnosti přímých účastníků trestního řízení, ale i za přítomnosti dalších osob na řízení nezainteresovaných. Veřejnost může být vyloučena jen rozhodnutím soudu v zákonem popsaných případech. Rozsudek se však vždy vyhlásí veřejně. Ze zákona je dále veřejnost vyloučena v trestních věcech mladistvých. Naproti tomu ve stadiu přípravného řízení není účast veřejnosti možná, neboť by mohlo dojít ke zmaření samotného účelu trestního řízení.

Jsou pro trvání trestního řízení stanoveny nějaké lhůty, pokud ano, jakým způsobem je zabezpečeno jejich dodržování?

V trestním řízení se uplatňuje řada lhůt, neboť rychlé provedení trestního řízení přispívá ke správnému a spravedlivému rozhodnutí ve věci. Průtahy v trestním řízení pak výrazným způsobem ovlivňují množství a kvalitu opatřených důkazů. Rychlost řízení však nesmí být upřednostňována před požadavkem na řádné objasnění věci.

Policejní orgán je povinen prověřit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin do dvou měsíců od jejich přijetí, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce (samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let), do tří měsíců, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu a do šesti měsíců, jde-li o věc patřící v prvém stupni do příslušnosti krajského soudu (krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, jakož i o dalších trestných činech, které vyjmenovává ustanovení § 17 trestního řádu). Pokud prověřování v těchto lhůtách neskončí, je policejní orgán povinen státnímu zástupci písemně zdůvodnit, proč nebylo možné prověřování v zákonem stanovené lhůtě skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude prověřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu změnit výčet úkonů, které mají být provedeny, a stanovit také odlišně lhůtu, po kterou má prověřování ještě trvat. Neskončí-li policejní orgán prověřování ani v prodloužené lhůtě, předloží státnímu zástupci spis s odůvodněným návrhem na její prodloužení a postup se v podstatě opakuje.

Pokud bylo ve věci zahájeno trestní stíhání, je policejní orgán povinen vyšetřování skončit do dvou měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce, do tří měsíců, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu a do šesti měsíců, jde-li o věc patřící v prvém stupni do příslušnosti krajského soudu. Pokud vyšetřování v těchto lhůtách neskončí, je policejní orgán povinen státnímu zástupci písemně zdůvodnit, proč nebylo možné vyšetřování v zákonem stanovené lhůtě skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude vyšetřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu změnit výčet úkonů, které mají být provedeny, a stanovit také odlišně lhůtu, po kterou má vyšetřování ještě trvat. Neskončí-li policejní orgán vyšetřování ani v prodloužené lhůtě, je státní zástupce povinen provést jednou měsíčně prověrku spisového materiálu, přičemž může stanovit policejnímu orgánu povinnost provést konkrétní úkony.

Zvláštní lhůty pak platí pro zkrácené přípravné řízení. Zkrácené přípravné řízení musí být skončeno nejpozději do dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán sdělil podezřelému, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto jednání spatřován. Není-li zkrácené přípravné řízení v uvedené lhůtě skončeno, může státní zástupce lhůtu pro jeho skončení prodloužit maximálně o deset dnů.

Ten, proti němuž je trestní řízení vedeno, jakož i poškozený mají právo kdykoli v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení. Pokud je žádost podána k policejnímu orgánu, je povinen ji ihned předložit státnímu zástupci, který musí stížnost neprodleně vyřídit a o výsledku přezkoumání žadatele vyrozumět. Žádost o odstranění průtahů v postupu státního zástupce vyřizuje státní zástupce bezprostředně vyššího státního zastupitelství.

Po podání obžaloby je soud povinen postupovat tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí ve věci. Předseda senátu je povinen v řízení před okresním soudem ve lhůtě tří týdnů a před krajským soudem jako soudem prvého stupně ve lhůtě tří měsíců od podání obžaloby nařídit ve věci hlavní líčení, předběžné projednání obžaloby nebo učinit jiný úkon směřující k rozhodnutí ve věci. Další lhůty pak trestní řád stanoví pro písemné vyhotovení rozsudku (§ 129 odst. 3 trestního řádu).

V řízení před soudem má státní zástupce postavení procesní strany, tudíž jeho vliv na průběh a trvání řízení před soudem není zdaleka takový jako vliv na trvání přípravného řízení, nad jehož průběhem vykonává dozor. Pokud v řízení před soudem dochází k průtahům, mají procesní strany možnost podat stížnost k předsedovi příslušného soudu (§ 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). K ochraně proti nečinnosti v soudním řízení dále slouží návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích). Návrh na určení lhůty se podává u soudu, vůči kterému jsou průtahy v řízení namítány, a rozhoduje o něm soud vyššího stupně. Další možností, kterak zjednat nápravu v případě neúměrně dlouhého soudního řízení, je podání ústavní stížnosti. V tomto případě jde pouze o preventivní prostředek nápravy, neboť Ústavní soud má pravomoc, kromě vyslovení porušení práva, zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby pokračoval v porušování práva a přikázat mu urychlit řízení (§ 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Jaké mohou být příčiny neúměrné délky trestního řízení a jaké jsou nástroje řešení?

Celkovou délku trestního řízení ovlivňuje mnoho faktorů, jako např. složitost dokazování, nutnost zpracování náročných znaleckých posudků, potřeba dožádat zahraniční justiční orgán o právní pomoc, problémy se zajišťováním účasti osob u jednotlivých úkonů, s doručováním písemností a v neposlední řadě také chování samotných účastníků trestního řízení, zejména pak obviněného.

Přítomnost obviněného je pro rychlý průběh trestního řízení klíčová. Vůči obviněnému, který se trestnímu řízení vyhýbá, případně hrozí, že uprchne nebo se bude skrývat, lze užít institutů omezujících jeho osobní svobodu, tedy předvedení, zadržení, zatčení až po rozhodnutí o vazbě. V krajním případě lze konat trestní řízení i bez osobní účasti obviněného, a to v řízení proti uprchlému, práva obviněného pak hájí soudem ustanovený obhájce. Trestní řád také stanoví podmínky, kdy lze konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, který byl včas a řádně předvolán (§ 202 odst. 2 trestního řádu).

V případech, kdy nelze pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit, pokud nelze obviněného pro těžkou chorobu postavit před soud či v důsledku duševní poruchy, která nastala až po spáchání trestného činu, není schopen chápat smysl trestního řízení, může dojít k přerušení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce v přípravném řízení, nebo soudu v řízení před soudem.

Co se týče zajištění účasti dalších osob na úkonech trestního řízení, zejména pak svědků, platí, že pokud se nedostaví k úkonu trestního řízení svědek bez dostatečné omluvy, ač byl řádně předvolán, lze jej rovněž předvést. Trestní řád pak v ustanovení § 211 vypočítává případy, kdy soud může upustit od osobního výslechu svědka v hlavním líčení a přečíst protokol o jeho dřívější výpovědi.

Dalším prostředkem, jak vymoci plnění zákonných pokynů orgánů činných v trestním řízení, je uložení pořádkové pokuty. Pořádkovou pokutou může být potrestán každý, kdo neuposlechne příkazu nebo výzvy orgánu činného v trestním řízení. Pořádkovou pokutu lze uložit také opakovaně.

Proč některé kauzy končí již rozhodnutím policejního orgánu, jiné rozhodnutím státního zástupce a některé až rozhodnutím soudu?

Soud v trestním řízení může rozhodovat pouze o jednoznačně vymezeném skutku konkrétního pachatele, a to na základě obžaloby, kterou je oprávněn podat výhradně státní zástupce. Podanou obžalobou je tedy vymezen předmět trestního řízení. Trestní řízení má několik fází, v nichž má soud, státní zástupce i policejní orgán svou nezastupitelnou úlohu. V rámci tzv. přípravného řízení trestního opatřuje policejní orgán informace a důkazní prostředky, kterými může být poté konkrétnímu pachateli u soudu prokázáno spáchání trestné činnosti. V řízení před soudem jsou pak jednotlivé důkazy prováděny a na základě provedených důkazů pak soud rozhodne o vině či nevině obžalovaného. Státní zástupce má ve všech fázích trestního řízení svou nezastupitelnou úlohu – v rámci tzv. dozoru nad zachováváním zákonnosti přípravného řízení je odpovědný za to, aby policejní orgán postupoval při opatřování jednotlivých důkazních prostředků v souladu se zákonem tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci o němž nejsou pochybnosti, přitom musí zkoumat stejně pečlivě skutečnosti svědčící v neprospěch i ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede. Na základě opatřených důkazů pak podává obžalobu. U soudu následně zastupuje veřejný zájem na odsouzení a potrestání pachatele. Policejní orgán je povinen procesně využitelným způsobem zadokumentovat a shromáždit veškeré informace o spáchané trestné činnosti a jejím pachateli. V rámci své pravomoci musí postupovat samostatně a v souladu s pravidly danými trestním řádem. Státní zástupce je povinen korigovat postup policejního orgánu, aby nevybočoval ze zákonného rámce. Policejní orgán nemůže postupovat svévolně a nezákonně.

Kdo a jakým způsobem posuzuje zákonnost zahájení trestního stíhání konkrétní osoby?

Ačkoliv je policejní orgán procesně samostatný, jeho rozhodnutí jsou vždy předmětem přezkumu státního zástupce v rámci výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti přípravného řízení a v případě zjištění nesrovnalostí či nezákonnosti, je postup policejního orgánu korigován státním zástupcem. Veškerá opatření a rozhodnutí policejního orgánu tedy podléhají následnému přezkumu státního zástupce, který tak činí vždy z úřední povinnosti a dále i na základě opravných prostředků dotčených osob, zejména obviněného. Tím je vyloučeno, aby policejní orgán postupoval svévolně a protiprávně, zejména při zahájení trestního stíhání. Trestní řád vymezuje povinnost policejního orgánu zahájit trestní stíhání ihned, jakmile je dostatečně ověřeno a zadokumentováno, že konkrétní osoba spáchala skutek, který má znaky trestného činu.

Jak probíhá trestní řízení v době před podáním obžaloby?

Trestní řízení lze rozdělit na řízení před soudem a na řízení přípravné. Přípravné řízení je pak rozděleno na fázi prověřování a vyšetřování. Prověřování je počáteční fází trestního řízení, v rámci které policejní orgán z vlastní iniciativy či na podkladě podaného trestního oznámení prověřuje informace o tom, že byla nebo je páchána trestná činnost a tyto informace způsobem stanoveným v trestním řádu, dokumentuje. Prověřování slouží ke zjištění všech informací skutku a jeho pachateli. Začátek přípravného řízení je formálně vymezen vydáním záznamu o zahájení úkonu v trestním řízení, což je úkon, kterým policejní orgán oficiálně deklaruje zahájení prověřování. Jedná se o neveřejnou část trestního řízení. Jakmile informace získané a ověřené prověřováním vedou k vysoce pravděpodobnému závěru, že prověřovaný trestný čin spáchala určitá osoba, je policejní orgán povinen vůči této osobě zahájit trestní stíhání, a to vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání. Smyslem tohoto úkonu je seznámit obviněného pachatele s tím, ze spáchání jakého skutku je obviněn a jakými důkazy je jeho obvinění podloženo. Od tohoto okamžiku začíná fáze vyšetřování, v rámci kterého policejní orgán z úřední povinnosti opatřuje důkazy o trestné činnosti obviněného svědčící v jeho prospěch i neprospěch, na základě kterých následně soud v hlavním líčení rozhoduje o jeho vině či nevině. Všechny fáze přípravného řízení až do podání obžaloby podléhají dozoru státního zástupce, který je v rámci své pravomoci povinen zajistit, aby policejní orgán postupoval v souladu se zákonem. Postup policejního orgánu koriguje svými pokyny a má pravomoc rušit nezákonná či neodůvodněná rozhodnutí policejního orgánu, včetně usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím je zajištěno, že trestní stíhání konkrétní osoby probíhá zákonně.

Co je trestní oznámení, jaké jsou jeho obsahové náležitosti?

Trestní oznámení je oznámením o skutečnostech nasvědčujících tomu, že došlo ke spáchání trestného činu. Policejní orgán je po převzetí trestního oznámení povinen učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřujících ke zjištění jeho pachatele. Dále je povinen učinit nezbytná opatření k zamezení a předcházení další trestné činnosti.

Trestní oznámení lze učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem.

Trestní řád v ustanovení § 59 odst. 4 stanoví obecné obsahové náležitosti podání, a sice z každého podání by mělo být patrno, kterému orgánu činnému v trestním řízení je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co jím podatel sleduje. Trestní oznámení by pak mělo obsahovat popis okolností, z nichž lze dovodit podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, dále údaje o možném pachateli trestného činu, o důkazech a o výši způsobené škody, pokud jsou tyto okolnosti oznamovateli známy.

V přípravném řízení sepisují podání ústně do protokolu policejní orgány a okresní státní zastupitelství, v řízení před soudem pak okresní soudy. Jsou-li pro to důležité důvody (např. tíživý zdravotní stav oznamovatele odůvodňující bezodkladné sepsání podání), mohou je výjimečně sepsat i státní zastupitelství či soudy vyššího stupně. Oznamovatele musí orgány činné v trestním řízení poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných opatřeních.

Pokud bylo trestní oznámení doručeno či podáno u věcně nebo místně nepříslušného orgánu, musí být neprodleně postoupeno orgánu příslušnému k jeho vyřízení. Pokud byl protokol o trestním oznámení sepsán u soudu, zašle jej soud neprodleně státnímu zástupci.

Každé podání se vždy posuzuje podle svého obsahu. Pokud je státnímu zastupitelství doručeno podání označené jako trestní oznámení, státní zástupce přezkoumá, zda v něm jsou uvedeny základní skutečnosti svědčící o podezření ze spáchání trestného činu. Jestliže v podání nejsou takové skutečnosti uvedeny, státní zástupce je vrátí podateli s poučením, jak nedostatky odstranit a jaké důsledky by mělo jejich neodstranění v přiměřené lhůtě, kterou mu stanoví. Může také výjimečně policejnímu orgánu uložit k prověření podání provedení úkonů podle zákona o policii nebo zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů k objasnění povahy podání. Podání, která ani po doplnění neobsahují údaje, z nichž lze učinit závěr o podezření z trestného činu, ač oznamovatel tvrdí, že jde o trestní oznámení, se odloží nebo postoupí k projednání přestupku, jiného správního deliktu, kázeňského či kárného provinění, sepsal- li policejní orgán záznam o zahájení úkonů trestního řízení. V ostatních případech je podatel vyrozuměn o závěru spočívajícím ve zjevné neodůvodněnosti podezření z trestné činnosti. Podání, která nejsou podatelem podepsána, pokud z nich nelze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, se bez dalšího založí. Další podání, která nejsou trestními oznámeními, státní zástupce podle povahy věci vyřídí zejména vrácením podateli a jeho stručným poučením nebo postoupením příslušnému orgánu. Rozhodnutí o tom nevydává. Podatel se o učiněném opatření musí vždy vyrozumět.

Co je státní zastupitelství?

Státní zastupitelství (do 31. 12. 1993 prokuratura) je soustava státních úřadů, které zastupují stát při ochraně veřejné zájmu ve věcech svěřených zákonem do působnosti státního zastupitelství. Za státní zastupitelství vystupují a jednají státní zástupci (do 31. 12. 1993 prokurátoři).

Těžiště působnosti státního zastupitelství spočívá v plnění role orgánu veřejné žaloby v trestním řízení (výkon dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním, zastupování obžaloby v řízení před soudem).

Postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizaci a správu státního zastupitelství upravuje zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

Jak je tvořena soustava státního zastupitelství?

Soustava státního zastupitelství je čtyřstupňová:

86 okresních státních zastupitelství (v Praze jsou označována jako obvodní státní zastupitelství a pro okres Brno – město je příslušné Městské státní zastupitelství v Brně)
8 krajských státních zastupitelství (pro Prahu je příslušné Městské státní zastupitelství v Praze)
2 vrchní státní zastupitelství (v Praze a v Olomouci)
Nejvyšší státní zastupitelství se sídlem v Brně

Přehled všech státních zastupitelství je uveden zde:

http://portal.justice.cz/Justice2/Uvod/StatniZast.aspx

V čele Nejvyššího státního zastupitelství a celé soustavy státního zastupitelství stojí nejvyšší státní zástupce, který je volen a odvoláván vládou na návrh ministra spravedlnosti.

Kdo je státní zástupce a kdo se jím může stát?

Státní zástupce, v médiích označovaný též jako státní návladní, veřejný žalobce či prokurátor, je právník, který byl ministrem spravedlnosti jmenován do funkce státního zástupce a byl přidělen k určitému státnímu zastupitelství, aby vykonával jeho úkoly.

Státním zástupcem se může stát občan České republiky, který dovršil 25 let, je bezúhonný, svéprávný, úspěšně absolvoval magisterské studium v oblasti práva na vysoké škole v České republice, úspěšně složil závěrečnou zkoušku, má morální vlastnosti, které dávají záruku, že svou funkci bude vykonávat řádně, a dal souhlas se svým jmenováním do funkce a s přidělením k určitému státnímu zastupitelství.

Přehled všech státních zástupců je uveden zde:

http://www.justice.cz/cgi-bin/sqw1250.cgi/zresortu/zastupci.html

Státní zástupce a trestní řízení – jaké má státní zástupce možnosti?

Trestní řízení je (zjednodušeně řečeno) rozděleno do 2 hlavních částí – na přípravné řízení a na řízení před soudem.

V přípravném řízení státní zástupce vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti. Dozorem se rozumí druh kontrolní činnosti zaměřené na činnost policejních orgánů (státní zástupce je např. oprávněn dávat policejnímu orgánu závazné pokyny, rušit nezákonná či neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu nebo přikázat, aby věc zpracovával jiný policista).

Ač je státní zástupce označován za pána přípravného řízení, v některých případech, kdy je významně zasahováno do soukromí či osobní svobody jednotlivce, nestačí jeho svolení, ale musí se obrátit na soudce. Jde zejména o tyto případy:

vzetí obviněného do vazby
nařízení odposlechu

– nařízení domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor

Po skončení přípravného řízení státní zástupce posoudí, zda výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, a pokud nazná, že ano, podá obžalobu. Státní zástupce může trestní stíhání též zastavit, ale pouze za předpokladu, že si je jist, že se trestný čin nestal, že skutek není trestným činem, že jej nespáchal obviněný, že je trestní stíhání nepřípustné, že obviněný nebyl v době spáchání pro nepříčetnost trestně odpovědný nebo že zanikla trestnost činu. Má-li státní zástupce o vině obviněného pochybnosti, trestní stíhání zastavit nemůže a musí podat obžalobu. Obžalobu může podat pouze státní zástupce, což je vyjádřením zásady „kde není žalobce, není soudce“.

V řízení před soudem je státní zástupce stranou řízení (jeho protistranou je obžalovaný, který může být zastoupen advokátem), a zatímco v přípravném řízení je státní zástupce povinen stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch obviněného, v řízení před soudem je povinen dokazovat vinu obžalovaného. Pouze státní zástupce je oprávněn podat si odvolání proti výroku o vině a o trestu v neprospěch obžalovaného (poškozený si může podat odvolání pouze proti výroku o náhradě škody).

Jak je určeno, které státní zastupitelství bude ve věci vykonávat dozor?

Obecně se rozlišuje mezi příslušností věcnou a místní.

Věcná příslušnost je odvozována od závažnosti trestného činu, který je předmětem trestního řízení, a je upravena jednak zákonem o státním zastupitelství (č. 283/1993 Sb.), trestním řádem (č. 141/1961 Sb.) a vyhláškou o jednacím řádu státního zastupitelství (č. 23/1994 Sb.). Zjednodušeně řečeno:

– okresní státní zastupitelství vykonávají dozor ve věcech, jejichž předmětem jsou trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s dolní hranicí pod 5 let

– krajská státní zastupitelství vykonávají dozor ve věcech, jejichž předmětem jsou trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s dolní hranicí nejméně 5 let a dále trestné činy vyjmenované v § 17 odstavec 1 trestního řádu

– vrchní státní zastupitelství vykonávají dozor ve věcech, jejichž předmětem jsou úmyslné trestné činy, kterými byla způsobena škoda nejméně 150 mil. Kč (na majetku státu nebo Evropské unie nebo při činnosti banky, investiční společnosti, obchodníka s cennými papíry, pojišťovny, zdravotní pojišťovny, penzijního fondu, stavební spořitelny nebo spořitelního a úvěrního družstva), trestné činy proti majetku a trestné činy hospodářské, jestliže byly spáchány ve prospěch organizované zločinecké skupiny, trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby nebo trestné činy přijetí úplatku, podplacení nebo nepřímého úplatkářství, pokud byly spáchány v souvislosti s odhalováním či vyšetřováním trestných činů proti majetku a trestných činů hospodářských, a trestné činy spáchané proti euru ve prospěch organizované zločinecké skupiny, členem organizované skupiny nebo ve značném nebo velkém rozsahu

Místní příslušnost se určuje podle těchto kritérií:

podle obvodu, kde byl trestný čin spáchán
pokud nejde zjistit, kde byl trestný čin spáchán, pak podle obvodu, kde obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje
pokud nejde zjistit ani to, tak podle obvodu, kde čin vyšel najevo (kde byl oznámen)

V průběhu trestního řízení může dojít ke změně státního zastupitelství, které ve věci vykonává dozor (např. dojde ke spojení věci s jinou trestní věcí, dojde k vyloučení vedoucího státního zástupce z důvodu podjatosti, bude zjištěno, že trestný čin byl spáchán jinde, bude zjištěno, že skutek je třeba kvalifikovat přísněji nebo mírněji, bude zjištěno, že škoda způsobená škoda přesáhla 150 mil. Kč apod.).

Kdy mohu být omezen na svobodě, kým a na jak dlouho?

Omezit osobní svobodu osoby lze pouze na základě zákonem striktně vymezených důvodů a to na dobu nezbytně nutnou. Maximální lhůty jsou stanoveny zákonem a nelze je překročit, v takovém případě musí být osoba propuštěna na svobodu. V zásadě můžeme rozlišit tři různé případy:

Zajištění

Zajištění slouží Policii ČR k omezení svobody osob, které se sice nedopustily trestného činu, ale u nichž je nutné, aby byly Policii ČR k dispozici dalším úkonům, případně jsou ve stavu, v němž je třeba, aby byly pod kontrolou. Jsou to osoby, které ohrožují život a zdraví svoje nebo jiných (např. osoby s duševní poruchou před předáním lékaři), tzv. útěkáři z ústavů, nezletilí, které je třeba vrátit do péče rodičů, osoby, které se sice dopustily jinak trestného činu, ale jsou nesvéprávné, osoby, které mají být předvedeny apod. Toto zajištění může trvat nejvýše 24 hodin, v nichž Policie ČR musí provést potřebné úkony, nebo musí zajištěného propustit na svobodu.

Zadržení

Pokud dojde k omezení svobody pachatele trestného činu, bude se jednat vždy o zadržení, jehož pravidla popisuje trestní řád. Zadržet lze jak osobu přistiženou přímo při páchání trestného činu, tak i později. Přistiženého pachatele může zadržet kdokoliv (je však povinen zadrženou osobu ihned předat policejnímu orgánu), jinak zadržení provádí vždy policejní orgán. Zákon stanoví dvě podmínky, kdy lze k zadržení přistoupit. 1) Existuje podezření, že se tato osoba dopustila trestného činu a 2) jsou (alespoň hypoteticky) dány důvody vazby. Tyto důvody jsou tři – nebezpečí útěku, ovlivňování svědků a pokračování v trestné činnosti. Účelem zadržení je vždy prověřit důvodnost obou podmínek. K tomu zákon stanoví lhůtu 48 hodin. V této lhůtě je zadržená osoba vždy vyslechnuta, má možnost si rovněž zvolit obhájce. V průběhu zadržení je buď podezření rozptýleno a zadržená osoba je propuštěna na svobodu. Pokud je naopak potvrzeno, ale vazební důvody shledány nejsou, pak je obvykle ihned zahájeno trestní stíhání (zadržené osobě se sdělí obvinění), ale obviněný je následně propuštěn a trestní stíhání je vedeno na svobodě. Existuje rovněž možnost, že podezření nelze v době 48 potvrdit v míře, potřebné pro zahájení trestního stíhání, pak je zadržená osoba propuštěna na svobodu. To nevylučuje, že k zahájení trestního stíhání dojde později, může dokonce dojít i novému zadržení této osoby, v tom případě ale celková doba zadržení stejně nesmí přesáhnout 48 hodin. Konečně, pokud je zadržená osoba obviněna a policejní orgán má za to, že existují důvody, pro které by měla být vzata do vazby, je povinen přeložit shromážděné materiály státnímu zástupci tak, aby státní zástupce ještě ve lhůtě 48 hodin mohl, pokud se s názorem policejního orgánu ztotožní, podat soudu návrh na vzetí zadrženého obviněného do vazby.

Vazba

Soud má následně 24 hodin na to, aby o návrhu rozhodnul. Toto rozhodnutí je učiněno při jednání za účasti obviněného a případně obhájce a státního zástupce. Řízení se nazývá vazební zasedání. Jak obviněný se svým obhájcem, tak státní zástupce mají možnost sdělit soudu své argumenty a soud následně rozhodne, zda obviněného do vazby bere, nebo zda jej propustí na svobodu, případně může obviněného propustit s tím, že přijme jeho slib nebo mu stanoví mu různá omezení, např. dohled probačního úředníka, zákaz vycestování do zahraničí, zákaz styku s poškozeným apod.

Jak je vidět, celková doba od zadržení pachatele trestného činu do rozhodnutí soudu o vazbě tedy může činit až 72 hodin. Je třeba si uvědomit, že ne u každé zadržené osoby musí být podáván návrh na vzetí do vazby. Obvykle v průběhu zadržení je ověřena totožnost a bydliště zadržené osoby, trestní minulost i současnost, a pokud se nejedná o závažnou trestnou činnost a nejsou zjištěny zásadní negativní poznatky, je zadržená osoba propuštěna s tím, že trestní stíhání se vede na svobodě.

To, že je někdo vzat do vazby znamená pouze to, že osoba, obviněná ze spáchání trestného činu, je držena ve vazební věznici ještě před tím, než je o jejím trestném činu rozhodnuto. Vazba tedy nenahrazuje trest, ale je pouze nástrojem, jak obviněnému zabránit a) v útěku, b) v ovlivňování svědků nebo c) v dalším páchání trestné činnosti. Vazba končí ve chvíli, kdy odpadnou důvody, pro které by měl být obviněný ve vazbě držen, nejdéle však do pravomocného rozhodnutí soudu nebo když uplyne zákonná lhůta, po kterou mohl být obviněný ve vazbě držen. Vyjma vazebního důvodu spočívajícího v obavě z ovlivňování svědků, kdy vazba může trvat maximálně 3 měsíce, jsou vazební lhůty stanoveny podle závažnosti trestné činnosti v rozmezí od jednoho roku u trestných činů se sazbou do pěti let (např. majetkové trestné činy se škodou do půl milionu korun) do čtyř let u trestných činů, u nichž lze uložit výjimečný trest (např. loupežná vražda). Z těchto lhůt má policejní orgán třetinu na to, aby provedl vyšetřování a soud pak dvě třetiny, aby o věci rozhodl. V průběhu vazby může obviněný opakovaně žádat o propuštění z vazby, kromě toho o dalším trvání vazby rozhoduje rovněž soud z úřední povinnosti zpravidla jednou za tři měsíce. Jestliže je vazebně stíhaná osoba odsouzena k trestu odnětí svobody, započítá se jí do vykonaného trestu veškerá vazba a zadržení.

To, zda je někdo vzat do vazby či nikoliv či zda je někdo z vazby propuštěn, nevypovídá nic o tom, zda bude či nebude uznán vinným a zda mu bude uložen trest. Vazba je pouze preventivní opatření, které může trvat nezbytně dlouhou dobu, a do okamžiku, než soud pravomocně rozhodne o vině, se i na osobu ve vazbě hledí jako na nevinnou. Protože se o vazbě obvykle rozhoduje na počátku vyšetřování, v době, kdy nejsou shromážděny veškeré důkazy, může se stát, že dodatečně je zjištěno, že obviněná osoba se trestného činu nedopustila, případně soud rozhodne o zproštění obžaloby. V takovém případě má ten, kdo byl držen ve vazbě, nárok na odškodnění spočívajícím jednak v odškodnění za dobu vazby a jednak v náhradě ušlé mzdy či zisku.

S pojmem vazba se někdy pojí termín kauce. Kauce je peněžitá částka, složená na účet soudu jako záruka, že obviněný, u kterého by jinak byla vazba odůvodněna, nebude do vazby vzat, ale bude na rozsudek čekat na svobodě. Pokud by se zjistilo, že podmínky porušuje, kauce by nejen propadla státu, ale obviněný by byl vzat do vazby. Zaplatit kauci tedy neznamená, že by se pachatel „vyplatil“ z vězení, ale pouze to, že na svobodě může zůstat do rozhodnutí soudu. Pokud mu je následně uložen trest odnětí svobody, musí jej vykonat bez ohledu na to, zda kauci složil nebo nikoliv.

Jak je to se zajišťováním majetku v trestním řízení

Trestní řád dává policii, státnímu zástupci a soudu řadu nástrojů, kterými mohou zajistit pro účely trestního řízení věci, peníze na účtu, nemovitosti a vůbec všechny majetkové hodnoty. Zajištění se provádí buď fyzickým převzetím (věci, peníze v hotovosti) nebo zablokováním na účtu (peníze) či v jiných registrech (katastr nemovitostí, obchodní rejstřík). Účel tohoto zajištění může různý. Majetková hodnota může být zajištěna, protože se jedná o důkaz. Majetková hodnota může být zajištěna rovněž proto, že byla užita ke spáchání trestného činu, anebo se jedná o výnos z trestné činnosti, přičemž výnosem je nejen vše, co pachatel přímo získal trestným činem, ale i to, co bylo za tento prvotní zisk pořízeno. U těchto dvou případů je bezpředmětné, zda věc či jinou hodnotu u sebe má pachatel nebo kdokoliv jiný, kdo ji třeba získal dodatečně. Poslední možností je zajištění, sloužící k tomu, aby z prodeje zajištěné majetkové hodnoty byla poškozenému uhrazena vzniklá škoda. Na rozdíl od předchozích dvou případů, kdy je možno zajistit majetkovou hodnotu kdykoliv a komukoliv, v tomto případě lze k zajištění přistoupit pouze v případě, že se jedná o osobu, která již byla obviněna (bylo jí doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání), zajištěná věc je v jejím vlastnictví a zároveň hrozí, že by nárok poškozeného na náhradu škody mohl být zmařen.

Osud zajištěné majetkové hodnoty záleží na účelu, pro který byla zajištěna. Věc, která je důkazem a není k dalšímu řízení již třeba, se vrátí tomu, kdo ji vydal, případně tomu, kdo na ni má právo. V případě, že k ní uplatňují vlastnické právo různé osoby, rozhodne o vlastnickém právu soudu v samostatném řízení. Stejně tak, pokud se ostatní druhy zajištění ukážou být nedůvodné, jsou zrušeny, účty tzv. odblokovány atd.

Pokud byla majetková hodnota zajištěna jako nástroj nebo výnos z trestné činnosti a soud uzná pachatele vinným, měl by rozhodnout o tom, že tyto hodnoty připadnou státu. Tento institut je vyjádřením myšlenky, že se trestná činnost nesmí vyplatit. V této souvislosti je někdy využíván institut spočívající v zajištění tzv. „náhradní hodnoty“. Ten umožňuje postihnout osobu, která výnosy z trestné činnosti stačila zašantročit. V takovém případě lze zajistit jakýkoliv jiný majetek, aby soud mohl rozhodnout o tom, že ten připadne státu namísto skutečného výnosu.

Konečně, jestliže byla majetková hodnota zajištěna pro účely náhrady škody poškozenému a soud v rozsudku tento nárok přizná, má poškozený 4 měsíce na to, aby svůj nárok z tohoto majetku uspokojil, typicky, aby inicioval vůči tomuto majetku exekuci.

Jaký je smysl zajišťování nemovitostí v trestním řízení a jak je zajištěna informovanost veřejnosti o takovém zajištění (zveřejňování usnesení o zajištění nemovitostí/majetku na webu SZ)?

Zajištění nemovitosti v trestním řízení je upraveno v § 79d tr. řádu. Podstatou úkonů směřujících k zajištění nemovitosti je zákaz dispozice se zajištěnou nemovitostí a povinnost katastrálního úřadu neprovádět po dobu trvání zajištění vklad do katastru, který by se takové nemovitosti týkal.

Smyslem § 79d je umožnit následné propadnutí nebo zabrání nemovitostí podle příslušných ustanovení trestního zákoníku tím, že v trestním řízení bude možné zajistit nemovitost, která je výnosem z trestné činnosti, byla určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, přičemž není podstatné, kdo je v okamžiku zajištění jejím vlastníkem.

Zákonodárce však myslel i na okruh lidí, kteří by mohli být tímto opatřením orgánů činných v trestním řízení dotčeni nejen přímo, ale i nepřímo, což se promítlo zejména v odstavci čtvrtém předmětného paragrafu. Poté, co usnesení o zajištění nemovitosti nabylo právní moci, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán je:

a) doručí kromě katastrálního úřadu

– osobám, o nichž je mu známo, že mají k nemovitosti předkupní, nájemní nebo jiné právo,

– finančnímu úřadu, v jehož obvodu se nemovitost nachází a v jehož obvodu má vlastník nemovitosti trvalý nebo jiný pobyt,

– obecnímu úřadu, v jehož obvodu se nemovitost nachází a v jehož obvodu má vlastník nemovitosti trvalý nebo jiný pobyt,

b) uveřejní vhodným způsobem, a to

– v řízení před soudem vyvěšením na úřední desce příslušného soudu a

– v přípravném řízení vyvěšením na úřední desce příslušného státního zastupitelství nebo jiným vhodným způsobem (např. na internetu apod.). V praxi se tak děje zveřejňováním seznamu patřičně konkretizovaných nemovitostí na webových stránkách příslušného státního zastupitelství. Prakticky se lze k informacím o zajištění nemovitostí dostat na webu JUSTICE.CZ, kde je nutno tzv. rozkliknout název státní zastupitelství a následně u konkrétního státního zastupitelství pak kolonku infoDeska. Zde je možné si pak najít konkrétní rozhodnutí o zajištění nemovitosti.

Ve kterých případech může státní zástupce rozhodnout o zastavení trestního stíhání konkrétní osoby, když před tím souhlasil se zahájením trestního stíhání?

Skutečnost, že státní zástupce při přezkumu zákonnosti a důvodnosti postupu policejního orgánu, jímž tento zahájil trestní stíhání konkrétní osoby, dospěl k závěru, že trestní stíhání bylo zahájeno důvodně a zákonným způsobem, jej nezavazuje k podání obžaloby, neboť o zákonnosti zahájení trestního stíhání státní zástupce rozhoduje na základě skutkového a právního stavu v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. O podání obžaloby však státní zástupce rozhoduje až po skončení vyšetřování, pokud jeho výsledky takový postup odůvodňují. Státní zástupce zastaví (tedy je povinen zastavit) trestní stíhání:

je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede; státní zástupce v případě pochybností o skutkovém stavu obžalobu podává, naproti tomu soud v případě důvodných pochybností v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch pachatele) vynáší zprošťující rozsudek;
není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci; právní posouzení věci musí být provedeno na základě zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou pochybnosti a právní hodnocení musí rovněž odpovídat aktuální obecně přijímané judikatuře soudů vyšších stupňů a judikatuře Ústavního soudu a ESLP;
není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný; rovněž zde musí jít o nepochybný závěr vyplývající z výsledků vyšetřování;
je-li trestní stíhání nepřípustné; ustanovení § 11 trestního řádu uvádí katalog důvodů nepřípustnosti trestního stíhání – amnestie, promlčení, vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (diplomaté, prezident…), nedostatek trestní odpovědnosti pro věk, úmrtí pachatele…;
nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, například v důsledku duševní choroby
zanikla-li trestnost činu; např. zaplacením dlužného výživného u přečinu zanedbání povinné výživy.

U všech těchto důvodů platí, že státní zástupce v případě pochybností o skutkovém nebo právním stavu věci obžalobu podává, naproti tomu soud v případě důvodných pochybností v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch pachatele) vynáší zprošťující rozsudek, což vyplývá z rozdílného postavení státního zastupitelství a soudu, který jako jediný orgán může rozhodovat o právech a povinnostech a v trestním právu o vině a trestu s konečnou platností.

Státní zástupce dále může zastavit trestní stíhání,

je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne,
bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem anebo mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem, popřípadě obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, i když nesplňují některou z podmínek uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a toto rozhodnutí lze považovat za postačující, nebo
jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Zastavení trestního stíhání z těchto důvodů musí státní zástupce pečlivě zvážit, zejména s ohledem na efektivitu trestního řízení (stíhat někoho za drobnou krádež v obchodě, když aktuálně vykonává mnohaletý trest za jinou trestnou činnost je drahé a zbytečné), práva a oprávněné zájmy poškozených a obětí trestné činnosti a v neposlední řadě i na účel trestního řízení, kdy u trestné činnosti menší závažnosti je možné toto trestní stíhání zastavit, když byla kupříkladu uhrazena škoda, odčiněn škodlivý následek a je zjevné, že pachatel své jednání již opakovat nebude, když si uvědomil jeho protiprávnost a vlastním jednáním dává záruky, že se napravil.

Jsou-li důvody pro podání obžaloby, musí být obžaloba podána?

Nemusí. Trestní řád dává státnímu zástupci možnost v určitých případech méně závažných trestných činů při splnění zákonem stanovených podmínek řízení ukončit, aniž by byla věc předložena k rozhodnutí soudu. Jde o tzv. odklony.

Odklonem se rozumí opatření, které nesměřuje k obvyklé linii „obžaloba, soud, odsouzení“, ale směřuje spíše ke smírnému a rychlému vyřízení věci bez účasti soudce a bez stigmatizujícího zápisu v trestním rejstříku.

Odklonem se rozumí:

podmíněné zastavení trestního stíhání nebo podmíněné odložení podání návrhu na potrestání (obviněný se dozná, uhradí škodu, vydá bezdůvodné obohacení a s ohledem na osobu obviněného lze takové rozhodnutí považovat za dostačující)

narovnání (obviněný prohlásí, že spáchal skutek, uhradí škodu, vydá bezdůvodné obohacení a s ohledem na osobu obviněného lze takové rozhodnutí považovat za dostačující + poškozený s tím souhlasí)

odstoupení od trestního stíhání (obviněný je mladistvý, trestní stíhání není účelné a potrestání není nutné k odvrácení mladistvého od páchání další trestné činnosti)

Znamená zprošťující výrok soudu automaticky nezákonnost trestního stíhání či nedůvodné podání obžaloby?

Soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran,

nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán,
v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem,
nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný,
obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo
trestnost činu zanikla.

Důvody pro vynesení zprošťujícího rozsudku jsou až na nepřípustnost trestního stíhání stejné, jako má státní zástupce na konci vyšetřování pro zastavení trestního stíhání. U všech těchto důvodů platí, že státní zástupce v případě pochybností o skutkovém nebo právním stavu věci obžalobu podává, naproti tomu soud v případě důvodných pochybností v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch pachatele) vynáší zprošťující rozsudek, což vyplývá z rozdílného postavení státního zastupitelství a soudu. Soud jako jediný státní orgán může rozhodovat o právech a povinnostech a v trestním právu o vině a trestu s konečnou platností.

Skutečnost, že soud ve věci vynese zprošťující rozsudek, znamená, že na základě výsledků dokazování před soudem nebylo prokázáno, že např. se žalovaný skutek stal. Důvodem může být změna výpovědi svědků, což ale neznamená, že trestní řízení bylo vedeno nezákonně. Trestní řízení je dynamický proces, který v různých stádiích může přinést rozdílné výsledky. Tyto jsou způsobeny zejména rozdílnou právní (důkazní) silou jednotlivých úkonů. Zatímco podání vysvětlení pachatelem či svědkem je jako podklad pro zahájení trestního stíhání ze zákona zcela dostatečné, v řízení před soudem musí být tento úkon zopakován v procesně náročnější formě např. svědecké výpovědi. Taková výpověď se zpravidla koná s jistým časovým odstupem, který sám o sobě může způsobit, že svědek na konkrétní důležité okolnosti zapomene. Tomu má sice zabránit stádium vyšetřování, kdy se důležití svědci mohou vyslýchat právě v tomto procesně využitelném postavení, ale zejména u méně závažné trestné činnosti je tento postup ze zákona omezen, což může způsobit až zprošťující výrok soudu, když po podání vysvětlení, které svědek učiní krátce po skutku, se může značně lišit od skutečností, které vypovídá před soudem nezřídka se značným časovým odstupem. Takových příkladů se v praxi vyskytuje značné množství, což automaticky neznamená pochybení či nezákonnost postupu policejního orgánu či státního zástupce. Zákonnost trestního stíhání se posuzuje podle skutkového a právního stavu v době zahájení trestního stíhání a teprve další průběh trestního řízení, v němž má obviněný řadu práv, které mu umožňuji procesní obranu a které nelze nijak krátit, ukáže, zda dojde či nedojde k odsuzujícímu či zprošťujícímu rozsudku, anebo zda již na konci vyšetřování dospěje státní zástupce k závěru, že trestní stíhání zastaví. Je tedy podstatné zdůraznit, že odlišnost konečného rozhodnutí policejního orgánu, státního zástupce a soudce může být způsobeno nejen odlišným důkazním a právním stavem v době rozhodování, ale i zákonným rámcem, kterým je každý z těchto orgánů v průběhu trestního řízení omezen.

Dokazování v trestním řízení, aneb co může sloužit jako důkaz?

Státní zástupce v přípravném řízení vykonává zejména dozor nad opatřováním důkazů ze strany policejního orgánu. Ten některé důkazy ani nemůže opatřit bez povolení či bez vědomí státního zástupce a bez spolupráce s ním. Tak je to zvláště u důkazů, při jejichž opatřování je zasahováno do základních lidských práv a svobod, jako je např. právo na soukromí, právo na ochranu domovní svobody, právo na ochranu telekomunikačního a listovního tajemství, právo na ochranu osobní svobody apod.

Státní zástupce při obstarávání důkazů hlídá, aby tato činnost probíhala zcela zákonným způsobem, neboť v případě nezákonnosti opatření některého důkazu je takový důkaz v dalším řízení a zvláště v řízení před soudem nepoužitelný a státní zástupce pak takový nezákonně opatřený důkaz nemůže použít k usvědčení pachatele a je mu tak k ničemu. Přitom právě státní zástupce, který se vždy účastní řízení před soudem ví, jaké důkazy je potřeba v konkrétní věci opatřit a jakým způsobem se tak musí stát, aby předložené důkazy soud přijal a použil je při rozhodování o vině či nevině obžalovaného. Státní zástupce tak už v přípravném řízení musí ohlídat, aby policejní orgán postupoval pouze zákonným způsobem, neboť pouze tak může shromáždit použitelný důkazní materiál pro pozdější řízení před soudem. Příkladem takového nezbytně zákonného postupu je opatřování důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu.

Je reálně možné, aby policejní orgán bezdůvodně a dle svého uvážení odposlouchával a sledoval libovolnou osobu?

Často je v České republice zmiňována a diskutována problematika odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu coby důkazu v trestním řízení. Ve skutečnosti však s použitím tohoto důkazního prostředku nejsou v praxi ani zdaleka takové problémy a tento institut není v žádném případě používán nadbytečně, jak by se mohlo veřejnosti jevit z častých komentářů, které se objevují v médiích. Je nutno připomenout, že česká právní úprava použití odposlechu pro účely trestního řízení je jedna z vůbec nejpřísnějších v Evropě a to nejen co do okruhu trestných činů, pro jejichž objasnění lze odposlech použít, ale i co do splnění procesních podmínek nasazení odposlechů.

Odposlouchávat telekomunikační provoz tak u nás lze pouze v případě trestných činů, za které lze uložit trest nejméně osm let, tedy jen u těch nejzávažnějších, nebo u trestných činů, které se Česká republika zavázala stíhat podle mezinárodní smlouvy. Tak je tomu typicky u drogové kriminality. Ostatně nejvíce odposlechů v rámci celé České republiky je nasazováno právě při objasňování této trestné činnosti, tj. výroby, dovozu a distribuce drog. Ze stejného důvodu se také jeví, že je nasazených odposlechů každoročně mnoho. To však není pravda. Ve skutečnosti je odposloucháváno pouze minimum osob, které však často mění používaná telefonní čísla. Takže např. v drogové trestní věci, u níž prověřování trvá několik měsíců, mohou být odposlouchávání třeba jen jeden nebo dva podezřelí, kteří však v průběhu odposlechu vymění několik telefonních čísel, někdy i několik během jednoho týdne. Statisticky pak narůstá počet odposlouchávaných telefonů, ale reálně nenarůstá počet odposlouchávaných osob. To znamená, že každoroční zveřejňované statistiky provedených odposlechů jsou mnohonásobně vyšší, než počet skutečně odposlouchávaných osob.

Navíc ani policie samotná nemá zájem odposlouchávat kohokoli zbytečně, protože se jedná o úkon, který je velmi náročný na čas strávený vyhodnocování odposlechnutých telefonátů.

Ještě náročnější je splnění procesně právních podmínek pro použití odposlechu. Na počátku celého procesu povolení a nasazení odposlechu je písemný podnět policejního orgánu, který spolu se spisem předloží státnímu zástupci a v němž musí podrobně odůvodnit proč je odposlech pro objasnění konkrétní věci nezbytný. Státní zástupce podnět a spisový materiál přezkoumá nejprve z hlediska, zda použitá právní kvalifikace trestného činu je správná a zda skutečně umožňuje použití odposlechu. Poté přezkoumá správnost údajů k telefonnímu číslu a osobě, která má být odposlouchávána a přiměřenost takového postupu, tj. zda skutečnosti, které mají být odposlechem zjištěny, nelze zjistit jiným způsobem, který by méně zasahoval do soukromí podezřelého. To může být např. sledování osob a věcí nebo údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, tedy úkony, které nevedou přímo k zachycování obsahu telefonátů. Teprve pokud státní zástupce dospěje k závěru, že odposlech je ve věci přípustný a že jej nelze nijak nahradit, podá příslušnému soudu písemný a velmi podrobně odůvodněný návrh na vydání příkazu k odposlechu. K návrh připojí spisový materiál. Soudce před svým rozhodnutím přezkoumává návrh státního zástupce a spis z podobných hledisek jako to učinil státní zástupce s podnětem policejního orgánu, nicméně bez jakéhokoli zájmu na objasnění trestní věci, takže je zajištěn skutečně nestranný a objektivní přezkum návrhu státního zástupce a objektivní rozhodnutí.

Teprve poté, co soudce vydá písemný a podrobně odůvodněný příkaz k odposlechu, může být odposlech skutečně nasazen. Děje se tak po doručení příkazu specializovanému pracovišti policie a operátorovi. Bez soudního příkazu tedy nikdy žádný policista nemůže odposlech použít, neboť tento úkon neprovádí sám, ale vždy pouze prostřednictvím specializovaného policejního pracoviště a operátora. Takže není absolutně možné odposlouchávat kohokoli bez příkazu soudu. Jakékoli obavy v tomto směru jsou zcela liché.

Jaký okruh osob má zákonnou možnost seznámit se s informacemi získanými odposlechy a sledováním?

Další zárukou zákonnosti použití odposlechu je povinnost orgánů činných v trestním řízení po jeho skončení vyrozumět osoby, které byly odposlouchávány o provádění tohoto úkonu. Existuje pouze několik málo výjimek z této povinnosti, kdy např. v případě organizovaného zločinu se povinnost vyrozumívat neuplatní. Po vyrozumění se může odposlouchávaná osoba obrátit na Nejvyšší soud ČR a žádat o přezkoumání zákonnosti takového postupu. I tato povinnost vede v důsledku k tomu, že policie používá odposlechy skutečně pouze výjimečně a tam, kde je to nezbytně nutné. Jakékoli úvahy o údajném nadužívání odposlechu je tak nutno odmítnout jako zcela neopodstatněné.

Podobně, jako je tomu v případě odposlechů, je tomu při opatřování důkazů pomocí jakýchkoli jiných úkonů, pro něž je potřeba povolení nebo příkazu soudu. Takže např. v případě domovní prohlídky je procesní postu naprosto stejný. Na počátku stojí písemný podnět policie státnímu zástupci, který jej přezkoumá spolu se spisem, a pokud se s ním ztotožní, podá písemný návrh soudci a ten po přezkoumání návrhu a spisu buď vydá příslušný písemný a odůvodněný příkaz nebo návrh státního zástupce zamítne.

Jak je vidět, povolovací proces provedení úkonů, kterými jsou v přípravném řízení trestním opatřovány důkazy pro pozdější řízení před soudem, je v ČR velmi přísný a zformalizovaný, takže je učiněno skutečně maximum, aby nikdo nebyl vystaven bezdůvodnému zásahu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Naprosto je pak vyloučen svévolný postup policejního orgánu, neboť policista, který by provedl příslušný úkon, např. domovní prohlídku, bez příslušného příkazu a tím i bez vědomí státního zástupce, sám by se vystavil trestnímu postihu za zneužití pravomoci úřední osoby.

Pokud se dnes objevují hlasy o svévolném postupu policie či státních zástupců, je nutno takové hlasy striktně odmítnout coby neopodstatněné a zcela účelové, neboť žádný zásadní úkon trestního řízení u nás nelze provést bez pečlivého předchozího přezkoumání ze strany nezávislého soudu na základě podrobně a konkrétně odůvodněného návrhu nebo žádosti státního zástupce podloženého konkrétními skutečnostmi dokladovanými ve spisovém materiálu. Žádný státní zástupce, který svou práci vykonává odpovědně a záleží mu na výsledku trestního řízení, by si nedovolil postupovat jinak či svévolně, neboť takovým postupem by danou trestní věc předem odsoudil k nezdaru, neboť nezákonnost postupu by se mu vrátila v řízení před soudem nepoužitelností shromážděných důkazů, což by ve svém důsledku vedlo ke zcela jistému zproštění obžalovaného.

Kdo je v trestním řízení poškozeným?

Poškozený je významným subjektem a stranou trestního řízení, ve kterém je mu přiznán široký okruh práv bez ohledu na možnost uplatnění nároku na náhradu škody.

Nejdůležitějším právním předpisem upravujícím postavení poškozeného v trestním řízení je trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.) jako obecný předpis pro trestní řízení. Postavení poškozeného je zde upraveno především v oddíle sedmém hlavy druhé část první trestního řádu, konkrétně se jedná o ustanovení § 43 – 51a.

Postavení poškozeného se dotýká samozřejmě i řada jiných právních předpisů, z nichž nejdůležitějšími jsou občanský zákoník (zákon č.89/2012 Sb.), dále zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti (vymezuje samotný pojem oběti, a dále pak také podmínky pro přiznání pomoci), zákon č.218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (nedůležitějším ustanovením pro poškozeného je zde § 70, týkající se odstoupení od trestního stíhání mladistvého jako jednoho z možných odklonů, kde v odst. 3 je jako jedna z podmínek tohoto odklonu uvedena povinnost alespoň částečného nahrazení způsobené škody a také nutnost souhlasu poškozeného s tímto odškodněním).

Platný trestní řád rozlišuje dvě skupiny poškozených, a to:

– skupinu poškozených, kteří mohou žádat náhradu škody a jsou tak subjekty tzv. adhezního řízení ( § 43 odst. 3 trestního řádu) a

– skupinu poškozených, kteří toto oprávnění nemají.

Poškozeným může být osoba fyzická i právnická (i např. zdravotní pojišťovna nebo Česká republika). Je-li poškozená osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je-li její způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává její práva její zákonný zástupce.

Podle zákonného znění v trestním řádu je poškozeným v trestním řízení ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (§ 43 odst. 1 trestního řádu). Za poškozeného se však nepovažuje ten, kdo se cítí být trestním činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem (§ 43 odst. 2 trestního řádu).

Co si pod literou tohoto znění zákona konkrétně představit?

Asi nebude činit větší obtíže pochopit postavení poškozeného, jemuž bylo ublíženo na zdraví. Poškozeným se tak můžete nejčastěji stát v důsledku jednání pachatele nebo pachatelů, který či kteří Vám způsobí zranění v různé intenzitě, například při loupeži, při prostém fyzickém útoku na Vaši osobu, při útoku zasahujícím Vaši sexuální oblast (např. při znásilnění, pohlavním zneužívání apod.), ale například i při dopravní nehodě. Otázka, do jaké míry došlo k poškození zdraví je v trestním řízení zjišťována znaleckým zkoumáním lékařů – znalců z oboru zdravotnictví.

Poškozený, jemuž byla způsobena majetková újma je také poměrně častým účastníkem trestního řízení a je jím zkrátka ten, jemuž byla způsobena jakákoli ztráta na majetku, ale nejedná se přitom pouze o škodu skutečnou (výše, o kterou se hodnota majetku snížila), ale i o ušlý zisk (výše, o kterou se hodnota majetku nezvýšila, ačkoliv měla). Jde jednoduše o skutečně vzniklou škodu, která se dá vyčíslit v penězích.

Jako nejčastější příklady z trestní praxe, při nichž vzniká majetková újma poškozeným lze zmínit např. krádeže věcí, loupeže, zpronevěry, podvody, poškození cizích věcí apod. Výčet trestných činů, jejichž znakem skutkové podstaty – tedy takovým znakem, který musí být naplněn, aby šlo vůbec o trestný čin – je ve zvláštní části trestního zákoníku mnoho.

Poškozeným, jemuž byla způsobena nemajetková újma je ten, komu bylo v důsledku trestné činnosti způsoben újma, která pro něho neznamená přímou ztrátu na majetku. Typicky se jedná o zásah do zdraví, cti, lidské důstojnosti, soukromí osoby, o škodu na právech apod.

Jako příklady trestných činů, při nichž může dojít ke způsobení nemajetkové újmy poškozenému lze uvést ublížení na zdraví, pomluvu, poškození cizích práv, ale i např. vydírání, omezování osobní svobody a podobně.

Tomu, kdo se na úkor poškozeného obohatil trestným činem, vzniká bezdůvodné obohacení. Podle teorie i právní praxe je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Bezdůvodně se obohatí i ten, za něhož bylo plněno to, co po právu měl plnit sám.

Příkladem poškozeného, na jehož úkor se pachatel bezdůvodně obohatil je např. trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny, kdy ředitel soukromé školy padělá vysokoškolský diplom, v důsledku něhož je do své funkce přijat a je mu neoprávněně vyplácen plat odpovídající vysokoškolskému vzdělání. Poškozenou je v tomto případě soukromá škola.

Ve všech těchto případech k újmě poškozeného, ať již na zdraví, majetkové či nemajetkové či bezdůvodnému obohacení musí dojít v důsledku spáchání trestného činu, pro který je pachatel stíhán a odsouzen, tedy zaviněním pachatele a v příčinné souvislosti s jeho trestným činem.

Co to znamená?

Jednoduše to, že v trestním řízení není postavení poškozeného přiznáváno osobám, jimž třeba také vznikla v důsledku jednání pachatele škoda, ale až zprostředkovaně. Jako příklad lze uvést např. děti poškozeného rodiče, kterému byla způsobena jednáním pachatele (např. při loupeži) těžká újma na zdraví, v důsledku níž nebude v budoucnu moci dosahovat dosavadních výdělkových možností, což se odrazí i v materiálním zabezpečení jeho dětí.

Jaká jsou práva poškozeného?

Poškozený je stranou trestního řízení, z čehož plynou jeho poměrně rozsáhlá oprávnění.

Poškozený má v trestním řízení pouze ta práva, která mu dává zákon – trestní řád. Práva poškozeného se liší v závislosti na tom, zda má poškozený vůči pachateli nárok na náhradu škody způsobenou trestným činem.

Především má poškozený právo aktivně vystupovat v trestním řízení. Trestní řízení lze rozdělit do dvou fází, na řízení přípravné (v němž prověřuje či vyšetřuje policejní orgán pod dozorem státního zástupce) a řízení před soudem prvního i druhého stupně.

K jednotlivým právům poškozeného:

O svých právech musí být poškozený orgány činnými v trestním řízení vždy poučen tak, aby měl možnost je plně uplatnit (§ 46 trestního řádu a 44a trestního řádu).
Poškozený jako aktivní účastník má v trestním řízení právo činit návrhy na doplnění dokazování, a to jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení před soudem.
Poškozený má právo nahlížet do spisů (s výjimkou protokolu o hlasování), a má právo činit si z nich kopie, výpisy a poznámky.
Poškozený má také právo podávat opravné prostředky v přípravném řízení trestním i v řízení před soudem. Toto oprávnění se skládá z několika konkrétních práv. Jedná se zejména o právo poškozeného na doručení opisů rozhodnutí, proti kterým může být podán opravný prostředek, tato rozhodnutí se mu v trestním řízení doručují do vlastních rukou. Takto má poškozený v přípravném řízení právo na doručení usnesení o odložení věci, usnesení o zastavení trestního stíhání a usnesení o postoupení věci jinému orgánu, usnesení o podmíněném odložení návrhu na potrestání, usnesení o odložení věci se současným schválením narovnání a usnesení o schválení narovnání. Proti těmto usnesením má poškozený právo podat stížnost.

Poškozený má také právo podat si odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, který mu musí být soudem v opise doručen, ale pouze v části, týkající se náhrady škody. Poškozený tedy své odvolání nemůže směřovat do výroků o vině nebo trestu, ale pouze proti výroku soudu o náhradě škody nebo proti tomu, že takový výrok v rozsudku chybí.

Zvláštním druhem práva na opravný prostředek je možnost poškozeného vznést námitky proti osobě znalce, jeho odbornému zaměření a formulaci otázek a právo učinit podnět ke stížnosti pro porušení zákona.

Poškozený může v přípravném řízení žádat státního zástupce o odstranění průtahů v řízení a závad v postupu policejního orgánu dle § 157a trestního řádu.
Poškozený má právo být v rámci svého práva na informace z trestního řízení informován i o podání obžaloby, jejíž opis je mu v rámci přípravy k hlavnímu líčení soudem doručen, pokud jsou soudu jeho pobyt či sídlo známy.
Poškozený má právo být vyrozuměn i o přerušení trestního stíhání obviněného (§ 173 odst. 3 trestního řádu).
Poškozený také může vyjádřit souhlas s trestním stíháním. Trestné činy, u nichž je vyžadován souhlas poškozeného s trestním stíháním jsou vyjmenovány v § 163 trestního řádu.
Poškozený má právo účastnit se hlavního líčení před soudem, a proto musí být vyrozuměn o době a místě jeho konání. V průběhu hlavního líčení má právo klást se souhlasem předsedy senátu vyslýchaným osobám otázky, může se vyjádřit k věci formou závěrečné řeči (sám nebo prostřednictvím zmocněnce) a také má právo zúčastnit se veřejného zasedání soudu o odvolání ( o jehož nařízení musí být opět vyrozuměn), kde mu přísluší právo navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor získal trestným činem (§ 43 odst. 2 trestního řádu).
Pokud se poškozený nechá zastoupit právním zástupcem (zmocněncem), má právo navrhnout soudu, aby obviněnému uložil povinnost nahradit zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného na trestním řízení. Tak je tomu nejčastěji v případech, kdy poškozený, který nemá právnické vzdělání, udělí plnou moc advokátovi, který právní služby samozřejmě poskytuje za úhradu. Jde o tzv. smluvní zastoupení.
V trestním řízení se můžeme také setkat s pojmem zákonného zastoupení. Nezletilí poškození mají své zákonné zástupce, jimiž jsou nejčastěji rodiče. V některých případech však rodiče nemohou práva zákonných zástupců vykonávat (nejčastěji proto, že jeden z rodičů je např. ve vztahu k poškozenému nezletilému obviněným) a pak je třeba nezletilému ustanovit za účelem zastoupení opatrovníka. Opatrovník je v trestním řízení ustanovován i osobám, které jsou omezeny na způsobilosti k právním úkonům nebo jsou této způsobilosti zbaveny.
Je-li poškozenou právnická osoba, vykonává její práva ze zákona její statutární orgán, ale i právnická osoba se může nechat zastoupit advokátem.
Nejdůležitějším právem poškozeného, který má nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem, je zejména jeho právo uplatit proti obviněnému nárok na náhradu škody (§ 43 odst. 3, § 228 a 229 trestního řádu). S ním souvisí i právo učinit návrh na zajištění tohoto nároku na majetku obviněného a právo stížnosti při jeho zrušení či omezení.
Poškozený s nárokem na náhradu škody ale nemusí svá práva realizovat jen v řízení před soudem. Má také právo uzavřít s obviněným dohodou o náhradě škody, která je podmínkou pro vydání rozhodnutí státního zástupce nebo soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 307 trestního řádu). I proti tomuto rozhodnutí může poškozený podat stížnost.
Práva poškozeného s nárokem na náhradu škody přecházejí na jeho právního nástupce. Většinou dochází k přechodu těchto práv v důsledku úmrtí poškozeného na dědice.

Jaké jsou naopak povinnosti poškozeného?

Oproti poměrně obsáhlému výčtu práv, má poškozený v trestním řízení poměrně málo povinností. Nejdůležitější povinností je povinnost svědecká, pokud poškozený v souvislosti s trestným činem něco viděl, zaznamenal, slyšel, vnímal apod. I tato svědecká povinnost může být omezena zákonným právem poškozeného jako svědka odepřít výpověď (§ 100 trestního řádu), ale pouze z důvodů v trestním řádu uvedených.

Adhezní řízení (aneb rozhodování o náhradě škody v řízení trestním)…

Jde v podstatě o řízení o náhradě škody způsobené trestným činem, které probíhá v souvislosti s trestním řízením vedeným proti pachateli tohoto trestného činu.

Byl-li návrh včas a řádně uplatněn, stává se poškozený subjektem tzv. adhezního řízení, které je součástí trestního řízení a slouží právě k uplatnění a přiznání vzneseného nároku na náhradu škody, kterého by se jinak poškozený musel domáhat v civilním řízení.

Adhezní řízení může být zahájeno pouze k návrhu poškozeného, který uplatní svůj nárok na náhradu škody, a tímto návrhem je soud vázán. Předmětem adhezního řízení je posouzení nároku poškozeného na náhradu škody, kdy trestní soud rozhoduje o náhradě škody podle hmotného práva. Hmotněprávní úprava je však zakotvena zejména v právních předpisech civilních, např. v občanském zákoníku, obchodním zákoníku nebo zákoníku práce.

Znamená to tedy, že soudce v trestním řízení se nebude jako obvykle při stanovení výše náhrady škody řídit předpisy trestního práva, ale práva civilního.

Podle právní teorie spočívá význam adhezního řízení v tom, že souběžně s trestním stíháním obviněného dochází i k objasnění nároku poškozeného na náhradu škody. Ve svém důsledku to znamená, že se tak může poškozený rychleji domoci exekučního titulu či brzkého uhrazení škody.

V praxi to tedy znamená, že poškozený v trestním řízení, jemuž byla v důsledku spáchání trestného činu způsobena škoda, např. mu byl odcizen automobil a byl zjištěn pachatel, pokud uplatní v trestním řízení svůj nárok na náhradu škody, bude soud v rámci adhezního řízení posuzovat hodnotu odcizeného vozidla a tedy škodu způsobenou poškozenému, kterou může ve svém rozsudku, za splnění některých zákonem daných podmínek, uložit uhradit obviněnému, který vozidlo odcizil. Mezi takové podmínky patří nutnost uplatnění nároku na náhradu škody včas – před zahájením dokazování v hlavním líčení a povinné náležitosti takového návrhu, o nichž poškozeného orgány činné v trestním řízení poučí (uvedení popisu souvislosti s trestným činem a vzniklou škodou, uvedení její výše, její určení podle konkrétních dokladů, doložení oprávnění osoby činit návrh apod.). Nespornou výhodou pro poškozeného je pak to, že takto již získá exekuční titul pro případné vymáhání svého nároku na obviněném, aniž by se musel dále „soudit“ v občanskoprávním řízení.

Kdo je svědek v trestním řízení?

Svědkem v trestním řízení je fyzická osoba, která svými smysly vnímala ty skutečnosti, které mohou být důležité pro prokázání viny či neviny pachatele trestného činu a jeho výpověď je tedy důležitá pro orgány činné v trestním řízení. Svědkem může být kdokoli včetně dětí, cizinců, osob trpících duševními poruchami apod. Samozřejmě, jak již bylo výše uvedeno, může jím být – a zpravidla také často je i osoba poškozená trestným činem.

Jaké jsou povinnosti svědka?

Základní povinností svědka je dostavit se k orgánu činnému v trestním řízení, který jej předvolal a tam vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Pokud jste tedy předvoláni jako svědci, je vaší povinností (nikoli pouze právem) dostavit se a vypovídat.

Pokud se svědek, který byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden nebo mu může být uložena policejním orgánem, státním zástupcem nebo soudem pořádková pokuta až do výše 50 tisíc Kč. Na tyto negativní následky musí být svědek předem upozorněn (v předvolání). Pokud proto například onemocníte, zdržíte se v dopravní zácpě apod., vždy urychleně kontaktuje toho, kdo vás předvolal, a omluvte svou nepřítomnost.

Jako svědek máte také povinnost podrobit se některým úkonům, které po Vás mohou orgány činné v trestním řízení požadovat. Tak například účastnit se na nějakém úkonu (někoho poznat, s někým být konfrontován, něco zopakovat), podrobit se prohlídce těla, znaleckému zkoumání duševního stavu apod. V těchto případech mějte vždy na vědomí, že tyto úkony policejní orgán, státní zástupce či soud neprovádí bezdůvodně, ale za účelem objasnění trestného činu.

Jaká jsou práva svědka?

Právo odepřít výpověď

Trestní řád přiznává některým osobám oprávnění (nikoli povinnost) v konkrétních věcech nevypovídat. Jedná se o příbuzné obviněného v pokolení přímém (dědeček, otec, syn, vnuk), sourozence obviněného, osvojitele, osvojence, manžela, partnera a druha obviněného (§ 100 odst. 1 trestního řádu).

Tento příbuzenský poměr k obviněnému sám o sobě postačí pro to, abyste jako svědek nemuseli (pokud nechcete) vypovídat jako svědek. V těchto případech nemusíte ani vysvětlovat důvody, pro které nechcete vypovídat např. v trestní věci svého bratra apod.

Druhou zákonem upravenou možností odepřít výpověď je situace, kdy by svědek svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní (§ 100 odst. 2 trestního řádu).

Za způsobení nebezpečí trestního stíhání se považuje nejen případ, kdy uvedeným osobám hrozí trestní stíhání, ale i případy, kdy by svědek těmto vyjmenovaným, již stíhaným osobám svou výpovědí přitížil nebo by přispěl k jejich usvědčení. Jinými osobami v poměru rodinném nebo obdobném jsou např. snoubenci, osoby tzv. sešvagřené, bratranci, osoby vychované ve společné domácnosti apod. Vždy ale musí současně platit, že újmu jedné z nich by druhá osoba pociťovala jako újmu vlastní.

Zákaz výslechu

Jako svědek nesmíte být vyslýchán tehdy, jestliže byste svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže jste byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost máte, zproštěn (§ 99 odst. 2 trestního řádu).

Státem uloženou povinnost mlčenlivosti má velký okruh osob, pro které vyplývá z celé řady zvláštních předpisů. Jde například o zaměstnance bank, pošty, policisty, vojáky z povolání, zaměstnance soudů apod.

Státem uznaná povinnost mlčenlivosti je především mlčenlivost duchovních v souvislosti se skutečnostmi, které se dozvěděli při zpovědním tajemství.

Povinnosti mlčenlivosti jsou upraveny v celé řadě zákonů vztahujících se k jednotlivým profesím a institucím a v těchto zákonech je vždy také upraveno, která osoba nebo orgán může osobu, která má svědčit a má povinnost mlčenlivosti, této mlčenlivosti zprostit a za jakých podmínek.

Jako svědek nesmíte být vyslechnut ani o okolnostech týkajících se utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, ledaže byste byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn. Co jsou utajované informace stanoví zvláštní zákon (zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti). V praxi je však trestních věcí, v nichž jsou předmětem projednání utajované informace, velmi málo.

Existuje nějaká výjimka z práva odepřít výpověď?

Žádná z výjimek poskytujících právo odepřít výpověď jako svědek ale neplatí, pokud má svědek stran trestného činu, kterého se výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákona (§ 100 odst. 3 trestního řádu).

Oznamovací povinnost má (až na výjimky) každý občan a její rozsah je stanoven v § 368 trestního zákoníku tak, že pokud se někdo hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal trestný čin a takový trestný čin neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, bude sám trestně odpovědný. Uvedené ustanovení trestního zákoníku současně obsahuje výčet trestných činů, které je nutno oznámit, pokud se o jejich spáchání dozvíte.

I zde ale existuje výjimka. Pokud byste jako svědek svou výpovědí uvedl sebe nebo osobu blízkou v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo v nebezpečí trestního stíhání, ani neoznámením v zákoně vypsaných trestných činů nespácháte trestný čin, máte pak právo i v těchto případech odepřít svědeckou výpověď bezvýjimečně a ohledně všech trestných činů.

O tom, že máte povinnost jako svědek vypovídat a nic nezamlčet a v jakých případech máte právo nevypovídat, musíte být vždy vyslýchajícím orgánem řádně a srozumitelně poučeni. Znamená to především i to, že pokud v rámci takového poučení něčemu nerozumíte, bez obav se orgánu, který Vás poučuje, dotažte na bližší vysvětlení či objasnění. Koneckonců svým podpisem na předtisku poučení stvrzujete, že jste mu zcela porozuměli a pochopili je.

Právo na svědečné

Jako svědek máte nárok na tzv. svědečné (úhrada cestovních nákladů, prokázaného ušlého výdělku). Váš nárok zanikne v případě, že jej neuplatníte do tří dnů po svém výslechu. Na základě vaší žádosti určí výši svědečného ten, kdo vás jako svědka předvolal.

Právo vypovídat ve svém mateřském jazyce

Svědkem může být i cizinec, který má v trestním řízení právo vypovídat v jazyce, který ovládá a proto má i právo na zajištění přítomnosti tlumočníka

Právo na poskytnutí informací o pobytu nebezpečného obviněného

Svědek, jemuž hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného na svobodě, může požádat orgány činné v trestním řízení o konkrétní informace o pobytu tohoto obviněného. Jde o informace o propuštění nebo uprchnutí obviněného z vazby, odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody, přerušení výkonu trestu odnětí svobody, propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu ústavního ochranného léčení, z výkonu zabezpečovací detence, o změně formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní, o změně zabezpečovací detence na ochranné léčení, o jakémkoli vydání obviněného nebo odsouzeného do cizího státu.

Kdo je utajený svědek a kdy lze svědka tzv. utajit?

Trestní řád upravuje postup řešící případy, v nichž svědkovi v trestním řízení z důvodu jeho svědectví hrozí nějaké nebezpečí. V těchto případech orgány činné v trestním řízení mohou činit řadu opatření k utajení totožnosti takového svědka, např. utajením jeho totožnosti i podoby. Prakticky a nejčastěji to znamená to, že údaje o totožnosti svědka, který poskytl svědectví, se nevedou v trestním spise, ale odděleně a mohou se s nimi seznamovat jen policejní orgán, státní zástupce a soudce, kteří jsou ve věci činnými. Svědek se také nepodepisuje svým vlastním jménem a není k úkonům trestního řízení předvoláván v běžném režimu. V řízení před soudem podává utajený svědek svědectví prostřednictvím videokonference, čili z jiné místnosti či budovy, než ve které probíhá soudní řízení tak, aby jeho totožnost nebyla odhalena.

Existují rovněž zvláštní způsoby ochrany svědků a osob jim blízkých, které upravují zvláštní zákony.

Jaké informace a zda vůbec je možno veřejnosti poskytovat z průběhu probíhajícího trestního řízení?

Poskytování informací o trestním řízení je pro laickou veřejnost poměrně složitou problematikou. Je upraveno především v § 8a až § 8c trestního řádu.

Ustanovení § 8a tr. řádu je vlastně provedením čl. 17 LPS, podle něhož jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Tento paragraf upravuje povinnosti orgánů činných v trestním řízení, a to v tom směru, že tyto nesmí poskytováním informací veřejnosti ohrožovat objasňování skutečností důležitých pro posouzení věci, neboť předčasné zveřejňování jednotlivých skutečností a výsledků trestního řízení, zejména v přípravném řízení, by mohlo ztížit nebo dokonce úplně zmařit objasnění celé trestní věci a usvědčení pachatele, proto je třeba důsledně zvažovat v celém trestním řízení, jaké informace a v jakém rozsahu budou podány. Orgány činné v trestním řízení jsou dále povinny nezveřejňovat o osobách, které mají účast v trestním řízení, údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností (obviněného, svědka, znalce, tlumočníka, zúčastněných osob, apod.). Zde se promítá i provedení čl. 10 LPS, který mimo jiné stanoví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Orgány činné v trestním řízení se tedy musejí omezit při poskytování informací na podstatné informace, týkající se věci, které jsou dosud provedenými důkazy dostatečně prokázány, aniž by byly sdělovány skutečnosti podružné s projednávanou věcí nesouvisející. Předmětné ustanovení upravuje i dodržování zásady presumpce neviny, tedy že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Pro úplnost nutno zmínit, že shora uvedené zásady musí být respektovány i v případech, kdy jsou stíhány právnické osoby. Orgány činné v trestním řízení přitom musí dbát zvláště na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18ti let, což je zakotveno v odstavci 2 výše zmiňovaného paragrafu trestního řádu. Zmíněných zásad musejí orgány činné v trestním řízení dbát především při plnění své povinnosti, informovat veřejnost a veřejné sdělovací prostředky, kterážto povinnost je zakotvena v § 8a odstavec 3 trestního řádu, přičemž informace mohou odepřít právě z výše uvedených důvodů. Zajímavým v tomto ustanovení je právo státního zástupce vyhradit si poskytnutí informací o určité trestní věci či souhlas s poskytnutím informací policejním orgánem. Především v důkazně složitějších věcech pak státní zastupitelství může efektivně zamezit nežádoucímu úniku závažných informací a dosáhnout tak bezezbytku naplnění účelu trestního řízení.

Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze i v demokratické společnosti omezit zákonem, jde –li o opatření nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Omezující ustanovení se týkají nejen orgánů činných v trestním řízení, jak jsou obsažena výše ve zmíněném § 8a tr. řádu, ale aby nedocházelo k nežádoucím únikům informací ani od osob rozdílných od orgánů činných v trestním řízení (např. svědci, znalci, tlumočníci…..), které byly s citlivými informacemi seznámeny právě orgány činnými v trestním řízení zejména ve fázi prověřování a vyšetřování ale i v řízení před soudem, zákonodárce implementoval do trestního řádu i ustanovení § 8b (Zákaz a omezení zveřejňování informací) a § 8c (Speciální případy zákazu zveřejnění informací), který se týká všech osob.

8b trestního řádu

Osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 věty druhé pro účely trestního řízení nebo k výkonu práv nebo plnění povinností stanovených zvláštním právním předpisem, je nesmějí nikomu dále poskytnout, pokud jejich poskytnutí není nutné k uvedeným účelům. Je zde stanovena povinnost takové osoby poučit. Zde je vhodné podotknout, že obhájci mají ještě speciální povinnost mlčenlivosti, stejně jako zaměstnanci advokátní kanceláře, zakotvenou v zákonu o advokacii č. 85/1996 Sb. v platném znění. Předmětné ustanovení trestního řádu upravuje i zákaz, jakýmkoli způsobem zveřejnit informace, které by umožňovaly zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18ti let, nebo vůči němuž byl spáchán jmenovaný trestný čin. Jedná se především o trestné činy násilného charakteru, sexuální trestné činy a trestné činy spojené s týráním, nebezpečným pronásledováním, únosem dítěte a osoby ztížené duševní poruchou. Předmětné ustanovení rovněž zakazuje zveřejnění obrazových snímků, obrazových a zvukových záznamů nebo jiných informací o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, které by umožnily zjištění totožnosti shora uvedených poškozených. Posledním zákazem uvedeným v tomto ustanovení trestního řádu je to, že pravomocný rozsudek nesmí být zveřejněn ve veřejných sdělovacích prostředcích s uvedením jména, příjmení a bydliště poškozeného (definice takového poškozeného viz shora). Sankce, kterou lze uložit za porušení, je pokuta do výše 1 mil. Kč, v případě zveřejnění tiskem, filmem, rozhlasem, televizí a veřejně přístupnou počítačovou sítí až 5 mil. Kč. Zákaz zveřejnění se uplatní vůči komukoli.

Předseda senátu pak může s přihlédnutím k osobě poškozeného a k charakteru spáchaného trestného činu rozhodnout o dalších omezeních spojených se zveřejněním pravomocného odsuzujícího rozsudku, aby bylo dosáhnuto přiměřené ochrany zájmu takového poškozeného.

8c trestního řádu

Jak je zřejmé z obsahu tohoto ustanovení trestního řádu, zákonodárce nezapomněl ani na tzv. informace získané operativními prostředky. Předmětné ustanovení obsahuje, že nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo informace z něho získané a adekvátně ani informace získané o telekomunikačním provozu a sledováním osob a věcí umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem. K tomu, aby platil zákaz zveřejnění bez souhlasu osoby, které se taková informace týká, musí být tedy splněny současně dvě zákonné podmínky, a to informace umožňují zjištění totožnosti této osoby a nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem.

Na tomto místě je nutné zmínit i výjimky ze shora uvedeného zákazu zveřejnění informací zakotvené v § 8d tr. řádu. Těmito výjimkami jsou zveřejnění pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu trestního řízení či odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud tento převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčených osob. Zákonodárce na tomto místě zdůrazňuje dbát ochrany zájmů osob mladších 18ti let. Z logiky věci vyplývá, že zveřejňování předmětných informací lze na základě udělení výslovného souhlasu osoby, jíž se zákaz zveřejnění týká a v případě zemřelého, souhlasu vyjmenovaných osob blízkých, např. manžela, dětí či zákonného zástupce, pokud takovéto osoby jsou, pokud ne, lze u zemřelého údaje zveřejnit i bez souhlasu.

Ustanovení pak jednoznačně deklaruje, že souhlas se zveřejněním informací nemůže udělit osoba, která je pachatelem trestného činu spáchaného vůči osobě, jež zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou. Takovýto souhlas by byl totiž zjevně amorální.

Ve smyslu shora uvedených ustanovení, jsou samozřejmě všechny dotčené osoby orgány činnými v trestním řízení poučovány. A především jsou to státní zástupci, kteří důsledně kontrolují kompletnost poučení příslušných osob ze strany orgánů činných v trestním řízení a dále striktně dbají i na potrestání osob, které porušily jakoukoliv “povinnost mlčenlivosti„ . Významným již shora zmíněným právem státního zástupce, které nelze v dané souvislosti nezdůraznit, je že ve smyslu § 8a odst. 3 tr. řádu si může vyhradit, že informace o určité věci budou poskytovány policejním orgánem jen s jeho souhlasem či si může právo informovat vyhradit sám.

Jaký je okruh osob, který má ze zákona přístup k informacím z konkrétního trestního spisu a může získané informace bez omezení dál šířit?

Poskytování informací z konkrétního trestního spisu je omezeno na poměrně malý okruh subjektů. Vyjma orgánů činných v trestním řízení se s konkrétním spisovým materiálem, resp. spisem, může seznámit obviněný, poškozený, zúčastněná osoba a jejich obhájci a zmocněnci. Právo uvedených osob nahlížet do spisů je upraveno v § 65 tr. řádu. Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů utajovaných svědků, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Totéž právo mají zákonní zástupci obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby jsou zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jejich způsobilost k právním úkonům omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv.

V přípravném řízení přitom může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů a spolu s tím ostatní práva v tomto odstavci výše uvedená ze závažných důvodů odepřít.

Pokud toto právo odepře policejní orgán, je zde ještě role státního zástupce, který k žádosti dotyčné osoby takovéto omezující rozhodnutí přezkoumá a potvrdí nebo zvrátí.

Na tomto místě nutno podotknout, že tato práva nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat spisy, a při sjednávání dohody o vině a trestu.

Tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, nemůže být odepřeno nahlédnutí do protokolu o takovém úkonu. Obviněnému a jeho obhájci nemůže být odepřeno nahlédnutí do usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1).

Závěrem nutno zmínit, že pokud se jedná o obviněného a jeho obhájce, nelze opomenout v rámci zodpovídání této otázky institut seznámení s výsledky vyšetřování zakotvený v § 166 tr. řádu, kdy si oba mohou prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování.

Je možné být informován o propuštění obviněného či odsouzeného na svobodu?

Poskytování informace o nebezpečném obviněném a odsouzeném veřejnosti je obecně málo známé a přitom poměrně významné právo, které je zakotveno v § 103a tr. řádu.

Svědek, kterému hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, může požádat o poskytnutí pro něho mnohdy velmi významné informace o:

a) propuštění nebo uprchnutí obviněného z vazby,
b) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody,
c) přerušení výkonu trestu odnětí svobody,
d) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu ústavního ochranného léčení,
e) změně formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní,
f) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu zabezpečovací detence,
g) změně zabezpečovací detence na ochranné léčení,
h) jakémkoliv vydání obviněného nebo odsouzeného do cizího státu nebo jeho předání do jiného členského státu Evropské unie v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

Nepodal-li svědek v tomto směru žádost, obviněný nebo odsouzený byl propuštěn nebo uprchl a je-li důvodná obava, že svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, orgán činný v trestním řízení, probační a mediační služba, věznice, zdravotnické zařízení, v němž odsouzený vykonává ústavní ochranné léčení, nebo ústav pro výkon zabezpečovací detence, neprodleně informuje o této skutečnosti policejní orgán, který vede nebo vedl trestní řízení v dané trestní věci, který přijme potřebná opatření k zajištění bezpečí svědka, včetně jeho vyrozumění o propuštění nebo uprchnutí.

Obhájce a advokát v trestním řízení, aneb kdo mne v trestním řízení může zastupovat?

Obecně lze uvést, že v trestním řízení má každý právo na právní zastoupení. Zda toto zastoupení bude vykonávat advokát nebo obhájce záleží ale na situaci, ve které se taková osoba v tu kterou chvíli ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení nachází. V jiném procesním postavení stojí osoba, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, a toto podezření je zcela zřejmé z povahy věci, a policejní orgány vůči ní již takto přistupují, v jiném se bude nacházet osoba, která policejnímu orgánu bude podávat tzv. vysvětlení, v jiném osoba poškozená a dále osoba tzv. zúčastněná (tj. osoba, jejíž věc nebo jiná majetková hodnota byla zabrána nebo má být zabrána).

Právní zastoupení shora uvedených osob se v jednotlivých případech může dít formou právní pomoci advokáta, ale u konkrétních účastníků řízení tomu může být i fyzickou, nebo i právnickou osobou.

Trestní řád stanoví, že poškozený a osoba zúčastněná se mohou nechat v trestním řízení zastoupit tzv. zmocněncem (kterým může být právě i advokát). Pokud se tyto osoby nechají zastoupit osobou fyzickou, musí jít o osobu svéprávnou. Dále je zapotřebí uvést, že taková osoba v řízení před soudem nesmí současně vystupovat v procesním postavení svědka, znalce, anebo tlumočníka.

Ostatní osoby uvedené shora se mohou nechat zastoupit advokátem. Advokát je osoba, která je na území České republiky oprávněna poskytovat za podmínek stanovených zákonem o advokacii (jde o zákon číslo 85/1996 Sb.) a způsobem v něm uvedeným právní služby. Poskytováním právních služeb se přitom rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.

Každý má na svobodnou volbu advokáta právo.

Advokát je při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Advokát je současně povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Zákon o advokacii dále stanoví, že při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.

Této povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient. Advokát ale nemá povinnost mlčenlivosti ve vztahu k osobě, kterou pověřuje provedením jednotlivých úkonů právních služeb, pokud je tato osoba povinna sama tuto povinnost zachovávat.

Advokát se v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem. Nestanoví-li zvláštní předpis jinak, může advokáta při jednotlivých úkonech právní pomoci zastoupit i zaměstnanec advokáta nebo advokátní koncipient.

V trestním řízení, které je vedeno proti konkrétní osobě po zahájení trestního stíhání, se advokát, kterého si v rámci právní pomoci taková osoba k zastupování zvolí, nazývá obhájce.

Kdy musím být zastoupen v trestním řízení obhájcem?

Obecně lze uzavřít, že právo zvolit si obhájce, má každý, proti němuž se trestní řízení vede. Pokud však proti takové osobě dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, vystupuje pouze v postavení advokáta, nicméně zákon (trestní řád) jasně stanoví, že takový advokát má stejná práva jako obhájce. Úkolem obhájce je poskytnout obviněnému odbornou právní pomoc a ve prospěch obviněného využít všechna práva a prostředky, které je oprávněn použít podle zákona. Jedná tedy tak, aby obviněný v trestním řízení neutrpěl újmu v důsledku neznalosti práva. Obhájce však není stranou trestního řízení, neboť nejedná vlastním jménem jako samostatný procesní subjekt, ale vždy vystupuje jménem obviněného.

Pro jednotlivé úkony trestního řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a Nejvyšším soudem, se může obhájce dát zastoupit koncipientem.

Obhájcem ale nemůže být advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby. Stejně tak jako obhájce nemůže v trestním řízení vystupovat advokát, který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník.

Nutná obhajoba

Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení,

a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování v zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2),
b) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena,
c) jde-li o řízení proti uprchlému, nebo
d) při sjednávání dohody o vině a trestu.

Jde o tzv. taxativně uvedené případy, kdy trestní řád v zájmu zachování práva na obhajobu ve složitějších věcech stanovuje povinnost nechat se zastupovat obhájcem, kterého si obviněný na výzvu orgánů činných v trestním řízení (nejčastěji přímo policejního orgánu) buď sám aktivně zvolí, případně mu je poté, co takového práva na volbu obhájce nevyužije, státem ustanoven.

Obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit a dále i v případech, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V takovém případě musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení trestním.

V neposlední řadě trestí řád stanovuje, že obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném v tzv. zjednodušeném řízení proti zadrženému, nebo v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního.

Povinnost nechat se zastupovat obhájce ale plyne i v dalších fázích trestního řízení, kdy v tzv. vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce, je-li zbaven nebo omezen ve svéprávnosti, je-li ve vazbě, nebo jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

V řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít odsouzený obhájce, pokud je omezen na osobní svobodě (např. je ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody apod.), pokud je omezen ve svéprávnosti, nebo pokud jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, dále pak jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit, případně jde-li o řízení proti odsouzenému, který zemřel.

Výjimkou, kdy se obviněný může vzdát obhájce, jsou případy, kdy jde sice o pravidlo nutné obhajoby s ohledem na spodní hranici trestní sazby převyšující zmíněných 5 let odnětí svobody (viz. výše), a to jak v klasickém trestním řízení, tak v řízení o stížnosti pro porušení zákona, nicméně nesmí jít o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Obviněný se může obhájce vzdát i v případě nutné obhajoby v hlavním líčení konaném v tzv. zjednodušeném řízení proti zadrženému.

Vzdání se obhájce může obviněný učinit pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení; prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním. Toto prohlášení o vzdání se obhájce může obviněný vzít kdykoliv zpět. Spolu se zpětvzetím prohlášení musí obviněný předložit plnou moc obhájce, kterého si zvolil, nebo požádat o jeho ustanovení; pokud tak neučiní, má se za to, že si obhájce nezvolil a obhájce se mu neprodleně ustanoví. Vzal-li obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, nemůže se ale již nadále obhájce znovu vzdát.

Trestní řád v takových případech ale pamatuje na situaci, kdy by mohlo dojít k maření účelu trestního řízení, neboť současně stanoví, že úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí není třeba opakovat jen z důvodu, že obviněný neměl v této době obhájce.

Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba. Je-li obviněný zbaven svéprávnosti, nebo je-li jeho svéprávnost soudem omezena, mohou tak učinit tyto osoby i proti jeho vůli.

Obviněný si ale současně může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá již takto nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.

Ze zákona současně také plyne, že se obviněný může nechat zastupovat vícero obhájci. Jestliže si obviněný zvolí dva nebo více obhájců a orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, určí jej předseda senátu (soudu) a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům.

Podle § 37a trestního řádu stejně tak předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování, jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn, případně v případech, kdy obhájce z povahy věci nemůže vykonávat obhajobu klienta v trestní věci, kde je sám obviněným, svědkem, případně zúčastněnou osobou, popřípadě znalcem, anebo tlumočníkem.

Jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, bude rovněž z obhajoby vyloučen. Platí současně pravidlo, že obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných.

Pokud si obviněný obhájce nezvolil, ačkoli je k tomu podle trestního řádu povinen z důvodů výše uvedených, musí mu být obhájce ustanoven soudem. V takovém případě se obviněnému určí se lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby ustanoven neprodleně, aby bylo od počátku řízení garantováno jeho právo na obhajobu. Platí současně, že pokud je v jednom řízení obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si v trestním řízení neodporují, zpravidla obhájce společný. Trestní řád soudům jasně stanovuje pravidla, za jakých jsou takoví obhájci ustanovováni. Pokud byl obviněnému takto obhájce ustanoven a obviněný využil svého práva, pokud ho měl, se obhájce vzdát, a pokud následně vzal toto prohlášení zpět, ustanoví se mu týž obhájce, je-li to možné.

Procesní předpis pamatuje i na situace, kdy dojde ke spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí a obviněnému byl v každé z těchto věcí ustanoven obhájce. V takovém případě předseda senátu a v přípravném řízení soudce zruší ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanoveni později. Došlo-li k ustanovení obhájců současně, zruší ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanoveni v řízení o méně závažném trestném činu.

Neplatí ale bez výjimky, že takto ustanovený obhájce je současně povinen obhajobu obviněného převzít. Z důležitých důvodů totiž může být obhájce na svou žádost (nebo na žádost obviněného) povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Posouzení podmínek, pro které na každé z těchto stran dojde k tzv. kolizi zájmů, případně důvěry mezi klientem a jeho obhájcem, tak provádí soud na základě vlastního uvážení po zhodnocení vznesených námitek.

Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu.

Jaká jsou práva obhajoby? Čím je obhájce vázán? Kdy a kdo může nahlížet do policejního (vyšetřovacího) spisu?

Slovy zákona je obhájce povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci.

Obviněný může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení.

Obhájce je proto oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů a zúčastnit se podle ustanovení tohoto zákona vyšetřovacích úkonů, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Policejní orgán může současně připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům, nicméně není k tomu povinen vždy. Zejména tak ale postupuje, jestliže obviněný obhájce nemá a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď.

Obhájce může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí se mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu.

Obhájce je v řízení před soudem oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný.

S obhájcem se obviněný může radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení, ale nikoli o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Uvedená práva příslušejí obviněnému i tehdy, je-li zbaven nebo omezen ve svéprávnosti; v takovém případě může obhájce tato oprávnění vykonávat též proti vůli obviněného.

Pokud obhájce oznámí policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat. Sdělení o výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, přitom nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka, na to již obhájce právo nemá.

Mezi základní práva obhájce dále patří právo ve všech stadiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo průpis protokolu o každém úkonu trestního řízení, v čemž mu jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyhovět; odmítnout mohou jen tehdy, když to není z technických důvodů možné. Náklady s tím spojené je ale obhájce povinen vůči státu uhradit.

Jak je to s náklady právního zastoupení?

Platí zde obecné pravidlo tak, jako je tomu podobně i v ostatních právních odvětvích. Náklady nutné k provedení trestního řízení včetně řízení vykonávacího nese stát, neboť se tím projevuje jeho svrchovanost v rámci trestního řízení obecně.

Stát ale nenese vlastní náklady obviněného, zúčastněné osoby a poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a zmocněnce. Stát ale nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona.

Pokud byl ale obhájce obviněnému ustanoven, má takový obhájce vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Nárok ale musí uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak jeho nárok zaniká. Je tím zajištěno právo advokáta (obhájce) na úhradu nákladů řízení, které jeho právní pomocí klientovi vznikly, aniž by byl současně nucen takové náklady vlastními úkony od klienta vymáhat.

O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila.

Byl-li však obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu:

a) náklady spojené s výkonem vazby,
b) odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou,
c) náklady spojené s využitím elektronického kontrolního systému při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,
d) náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a s výkonem trestu domácího vězení
e) a paušální částkou ostatní náklady, jež nese stát.

V jakých případech má obviněný nárok na to, aby mu byl obhájce ustanoven bezplatně?

Pokud obviněný, který nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, tyto skutečnost doloží soudu, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, a to i bez návrhu, pokud to vyplývá ze shromážděných důkazů, pokud je to třeba k ochraně jeho práv. V takových případech náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát.

Návrh na takové rozhodnutí jsou oprávněny podat kromě obviněného a jeho obhájce i jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh. Je-li obviněný zbaven nebo omezen ve svéprávnosti, mohou tak učinit tyto osoby i proti jeho vůli. Je však třeba postupovat tak, že takový návrh podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem prostřednictvím soudu, který koná řízení v prvním stupni.

Platí současně, že pokud byl takto pravomocně obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu a obviněný o ustanovení obhájce požádá, bude mu obhájce neprodleně ustanoven.

Co znamená institut spolupracujícího obviněného a v jakých případech ho lze uplatnit?

V trestním řízení o zločinu může státní zástupce v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný

a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech,
b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě,
c) a prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný,

nicméně pouze za splnění podmínky, pokud to považuje státní zástupce za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil.

Je tak zřejmé, že současná úprava výrazně limituje použití institutu spolupracujícího obviněného pouze pro objasňování organizovaného zločinu, přičemž rozhodnutí o tom, zda bude s obviněným nakládáno, jako se spolupracující osobou je na bedrech státního zástupce a na jeho uvážení. Platí přitom, že spolupracující obviněný nemusí být stíhán v téže věci, v níž vypovídá k organizovanému zločinu a k jejímuž objasnění se zavázal. Obviněný tak, stručně řečeno, musí sdělit státnímu zástupci skutečnosti způsobilé k objasnění zločinu spáchaného organizovanou formou, doznat se, souhlasit s označením za spolupracujícího obviněného a současně státní zástupce považuje takové označení za potřebné.

Označit obviněného za spolupracujícího přitom nelze, jestliže přínos obviněného k objasnění zločinu spáchaného organizovanou formou je v nepoměru k závažnosti trestného činu spáchaného samotným obviněným a jestliže to neumožňuje osoba obviněného a míra podílu obviněného na spáchání zločinu, k jehož objasnění má přispět.

V krajním případě pak může státní zástupce navrhnout soudu upuštění od potrestání spolupracujícího obviněného, ale pro takový postup nutno splňovat zpřísněné podmínky, a sice:

– obviněný nesmí být stíhán za závažnější zločin,

– nesmí být organizátorem nebo návodcem trestného činu

– nesmí způsobit úmyslně těžkou újmu na zdraví nebo smrt,

– obviněný nesmí být tzv. „zvlášť nebezpečným recidivistou“

– a takový postup nesmí být nepřiměřený vzhledem k „zásluhám“ spolupracujícího obviněného

Pokud nejsou splněny tyto podmínky, je možno takovému obviněnému postupovat tak, že je mu možno soudem přiznat tzv. mimořádné snížení trestu odnětí svobody, které není vázáno trestní sazbou.

Spolupracujícího obviněného vyslýchá zásadně státní zástupce.

Přihlásit