Pokud Mgr. Věra Nováková otevřeným dopisem adresovaným ministru spravedlnosti České republiky vyjádřila znepokojení nad úvahami o případném dalším funkčním zařazení JUDr. Renaty Vesecké po jejím avizovaném odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně České republiky, s ohledem na nestandardní situaci, v níž se státní zastupitelství již po dlouhou dobu nachází, nejednala v rozporu s § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, nýbrž uplatnila pouze své právo svobodného projevu zaručené článkem 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jednala v souladu s články 7 a 8 Mravního kodexu státních zástupců, který byl přijat Shromážděním zástupců sekcí Unie státních zástupců konaným ve dnech 6. – 7. dubna 1999 v Praze a znovu potvrzen ve dnech 8. a 9. dubna 2005 výročním Shromáždění zástupců sekcí Unie státních zástupců ve Znojmě.
Odůvodnění:
Cestou prezidentky Unie státních zástupců ČR se na Etickou komisi Unie státních zástupců ČR podnětem ze 7. 10. 2010 obrátila sekce Unie SZ ČR při Okresním státním zastupitelství v Ostravě, která požádala o objasnění možnosti státních zástupců vystupovat na veřejnosti s názory o svých nadřízených.
S přihlédnutím ke znění § 24 odst. 2, odst. 4 zákona o státním zastupitelství[1], jakož i ke znění článků 7 a 8 Mravního kodexu státního zástupce[2] Etická komise dospěla k závěru, že Mgr. Věra Nováková vystupovala v souladu s články 7 a 8 Etického kodexu státních zástupců. Při prezentaci obav o další vývoj a poměrů ve státním zastupitelství se nedopustila nepřiměřené kritiky ve smyslu § 24 odst. 4 zák. o státním zastupitelství. Její dopis a navazující vystoupení ve sdělovacích prostředcích lze sice považovat za nestandardní, ale počínala si tak v nestandardní situaci, která přetrvává ve státním zastupitelství již delší dobu.
Její dopis je tak jedním z mnoha projevů obav o státní zastupitelství, které byly prezentovány nejenom v hromadných sdělovacích prostředcích, ale vyjádřeny i některými vrcholnými justičními činiteli, či ve vyjádřeních Unie státních zástupců České republiky zejména v Prohlášení Shromáždění zástupců sekcí Unie státních zástupců ČR ze dne 19.3.2009, podle něhož cituji: „Porušením ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, dle kterého je státní zástupce povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům, jiným osobám vykonávajícím právnické povolání, k ostatním zaměstnancům státního zastupitelství a dalším osobám, s nimiž při výkonu své funkce jedná; je povinen zejména zdržet se nepřiměřené veřejné kritiky státního zastupitelství a výkonu jeho působnosti, jiných státních zástupců, soudců, advokátů a notářů nemůže být veřejné prezentování názoru, který komentuje a reflektuje společenskou atmosféru a veřejný život a reaguje na obavy veřejnosti z ohrožení nestranného výkonu působnosti státního zastupitelství. Opačný výklad zákona o státním zastupitelství by představoval popření garantovaného práva přiměřené kritiky a garantovaného práva na vyjádření vlastního byť neloajálního názoru”, a současné dění v soustavě státního zastupitelství, jeho mediální prezentace a nedostatek sebereflexe způsobily ztrátu důvěry významné části veřejnosti v nezávislé a nestranné konání jednoho z orgánů veřejné moci a vyzývá odpovědné osoby, aby učinily jak v legislativní tak v personální oblasti nezbytné kroky ke znovuobnovení potřebné důvěry a v této souvislosti rovněž vyzývá nejvyšší státní zástupkyni JUDr. Renatu Veseckou, aby zvážila vhodnost svého setrvání ve funkci nejvyšší státní zástupkyně.” Cílem veřejně prezentovaného stanoviska Mgr. Věry Novákové nebylo poškodit státní zastupitelství jako celek, ale sdělit obavy o jeho budoucnost. Toto stanovisko vycházelo z veřejně známých informací o působení JUDr Renaty Vesecké ve funkci Nejvyšší státní zástupkyně České republiky a nedotklo se žádné z jejích soukromých či intimních sfér. Nevybočilo ani z pravidel slušnosti v demokratické společnosti obecně uznávaných. Proto nutno konstatovat, že stanovisko Mgr. Věry Novákové vyjadřující znepokojení nad veřejně sdělenými úvahami o případném dalším funkčním zařazení JUDr. Renaty Vesecké po jejím avizovaném odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně České republiky, v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu České republiky k právu na svobodný projev je v souladu s ústavně zaručenou a chráněnou svobodou projevu[3]. Je totiž nesporné, že cenzura informací a svobodné výměny názorů na práci státního zastupitelství či výběr osob, které smějí takové informace prezentovat, snižuje důstojnost státního zastupitelství víc než případné, třeba i kontroverzní, názory, které v diskusi o státním zastupitelství zazní[4].
[1]2) Státní zástupce je při výkonu své funkce, ve svém osobním životě i při výkonu svých politických práv povinen vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržování povinností uvedených v odstavci 1, ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce.
4) Státní zástupce je povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům, jiným osobám vykonávajícím právnické povolání, k ostatním zaměstnancům státního zastupitelství a dalším osobám, s nimiž při výkonu své funkce jedná; je povinen zejména zdržet se nepřiměřené veřejné kritiky státního zastupitelství a výkonu jeho působnosti, jiných státních zástupců, soudců, advokátů a notářů.
[2]Nést spoluodpovědnost za řádný chod vlastního úřadu, ale i celé soustavy státního zastupitelství, vytvářet atmosféru vzájemné důvěry, ústy k práci druhého a kolegiality, přispívat k výchově svých mladších kolegů a právních čekatelů. By-li vyzván k pomoci při řešení vážných problémů svého či jiného úřadu, smí ji odmítnou jen z vážných důvodů (článek 7).Nebýt falešně tolerantní k případům porušování etiky jinými státními zástupci a být v případě potřeby připraven o nich pravdivě vypovídat v příslušném řízení. Projevit vhodným způsobem solidaritu, jde-li o nespravedlivý útok na jiného státního zástupce nebo státní zastupitelství(článek 8).
[3] viz Nález Ústavního soudu České republiky IV. 23/05 (N 57/36 SbNU)
[4] viz Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 367/03 (N 111/46 SbNU)
